Lidé z Kleofáše

V letošním roce se nám obměnil zdravotní tým. V květnu nastoupily nové zdravotní sestřičky - Alena Horáčková, Tereza Svidenská a Anna Trsková. Postupně se zapracovaly, posílily tým a staly se pevnou součástí našeho hospice.

Alena Horáčková: „Čas v hospici má jiný rozměr a hodnotu.“

Jak ses dostala k práci zdravotní sestry?

Když jsem se rozhodovala, co budu dělat, měla jsem jasno, i když mi to rodiče hodně rozmlouvali. Už ve školce mě nejvíc bavilo, když jsme si hráli na doktory a sestřičky. Mívala jsem doma plyšového medvěda, kterému jsem píchala injekce. Taky maminka byla hodně a často nemocná, a to mě myslím ovlivnilo.

Jaké máš pracovní zkušenosti kromě působení v hospici?

Pracovala jsem 27 let na chirurgii, nejdřív jako sestra na oddělení a pak na operačním sále. Necelý rok v domově pro duševně nemocné a od května v hospici.

Co tě nejvíce zaujalo na hospicovém prostředí?

Oproti nemocničnímu výkonu je to velké zpomalení. Čas má jiný rozměr a hodnotu.

Setkala jsi se už dříve s podobnou organizací?

Pouze s domácí péčí, když byla babička v DPS, jinak osobně ne.

Jak prožíváš práci v rodinách? Co tě na tom oslovilo?

Nejvíce mě baví poslouchat příběhy. Každá rodina je jiná a každý člověk je jiný. Baví mě ta různost nás všech, originalita.

Co tě na práci nejvíc baví?

Setkávání se s lidmi, být na chvíli součástí jejich života, prožitých příběhů. Interakce, rozhovory, prostě život jako takový, obyčejný. 

Co ti v komunikaci v rodinách dobře funguje?

Empatie, soucit a respekt k tomu, jak to kdo má, bez soudů a rad.

Jaké vlastnosti by měla mít hospicová sestra?

Klidná, laskavá, pečující, mírumilovná, citlivá, s vědomím vlastních nedokonalostí, sebereflexivní.

V čem je role hospice podle tebe důležitá?

Umožňuje strávit závěr života v domácím prostředí, se svými blízkými, se svou rodinou. Poskytuje podporu ve chvílích, kdy je toho na člověka moc, když může mít obavy, že to nezvládne.

Jak si užíváš volný čas? Jak relaxuješ?

Ráda chodím do přírody, se psem, poslouchám muziku, čtu, hodně odpočívám, třeba v sauně.

Co bys Kleofášovi přála do budoucna?

Aby se možnost zemřít doma více dostala do povědomí lidí a aby přibývalo těch, kteří jsou ochotni postarat se v závěru života o své nejbližší. Kleofášovi bych přála hodně spokojených zaměstnanců a spokojených rodin.

Tereza Svidenská: „V hospici jsou lidé laskavější.“

Jak ses dostala k práci zdravotní sestry?

Už v dětství mě moc bavilo o někoho pečovat. A bylo jedno, jestli to bylo zvíře, člověk nebo kytičky. Ta péče mě natolik bavila… už jako malinká jsem opečovávala svoji mladší sestru. A to i v momentech, kdy to nebylo ani třeba. Pomáhala jsem i svému pradědečkovi, když něco nemohl a tahle pomoc mě naplňovala.

A protože jsem holka ze statku, tak to bylo i u zvířat. Ale tam jsem najednou zjistila, že třeba pro mě není lehké píchnout prasnici při selení injekci oxytocinu. A u lidí to bylo jinak, tam jsem tohle neměla.

Jaké máš pracovní zkušenosti kromě působení v hospici?

Pracovala jsem 7 let na ARO v Nemocnici České Budějovice na lůžkové části. Přineslo mi to hodně a je spousta věcí, které využívám i tady v hospici. Myslím, že mě to utužilo, jak fyzicky, tak psychicky. Současně působím jako odborný asistent na Zdravotně sociální fakultě v Českých Budějovicích, kde vyučuji nové sestřičky, což mě naplňuje.

Co tě nejvíce zaujalo na hospicovém prostředí?

Rodinná atmosféra, to v nemocnici úplně nezažijete. Tam jsme se střídali v turnusech. V hospici jsou lidé laskavější. Už třeba jenom to, že když mám nějaký pracovní dotaz, tak se mohu zeptat úplně na cokoliv. Jsme si tak nějak blíž. Ten fakt, že jsme tu pro umírající rodiny nás vede někam dál a hlouběji. Myslím si, že i spousta z nás přemýšlí o své vlastní smrtelnosti.

Setkala jsi se už dříve s podobnou organizací?

V rámci praxí jsem byla v kamenném Hospici sv. Lazara v Plzni. A to si pamatuji, mě ta práce bavila a současně jsem se hrozně bála, že mi tam někdo umře. Bála jsem se, že nebudu dost dobrá pro pozůstalou rodinu, jako ty sestřičky z hospice. Byly tak milé, rozumné, chápavé a vždy věděly, co říct…

Jak prožíváš práci v rodinách? Co tě na tom oslovilo?

To je hodně složitá otázka… mě ta práce baví. Ze začátku mi to přišlo, že nedělám nic. V nemocnici jsme pořád mezi pacienty běhali. Ta práce mě naplňuje především v komunikaci s rodinou i umírajícím. Už si začínám být jistější. A to, že jim můžeme dopřát důstojný odchod, je k nezaplacení. Dokážeme zajistit, aby pacient netrpěl bolestí, zajímáme se o všechny stránky jeho života. Líbí se mi holistický přístup, že to není o tom, že pacient je jenom diagnóza. Všechna úmrtí, která jsem v hospici zažila, byla „krásná“, měla jsem z toho zkrátka dobrý pocit. Především v tom, že jsme lidem splnili to, co si přáli. Těší mě i děkovné zpětné vazby od rodin.

Co tě na práci nejvíc baví?

Asi obecně mě baví práce s lidmi, být jim nablízku a taky ta rozmanitost v jednotlivých rodinách. Oni si nás vlastně pustí do svého soukromí a na nás je, abychom je respektovali a nic nehodnotili. A to jsem se v hospici naučila a myslím si, že jsem to tak dříve neměla.

Co ti v komunikaci v rodinách dobře funguje?

Naslouchat, reagovat a mluvit..

Jaké vlastnosti by měla mít hospicová sestra?

Asi bych to nedefinovala jako vlastnosti hospicové sestry, ale obecně by sestra měla být schopná se vcítit, respektovat důstojnost pacienta, jeho individualitu, jeho postoje, názory.. V hospici stojí tyto vlastnosti na prvním místě. A pak samozřejmě vzdělanost, měla by mít rozhled, nejenom co se týče komunikace a výkonů, ale také aby dokázala reagovat na tu danou situaci.

V čem je role hospice podle tebe důležitá?

Ona je vlastně nezastupitelná. Hospic vstupuje do rodin ve druhém nejdůležitějším okamžiku v životě – první je narození a druhé je úmrtí. A hospic umožňuje komukoliv důstojný, bezbolestný odchod s možností rozloučit se se svojí rodinou, s urovnáním vztahů a také zde člověk dostane čas být sám se sebou.

Jak si užíváš volný čas? Jak relaxuješ?

Je to pro mě hodně těžký. Já jsem teď nastoupila po rodičovské dovolené zpátky na plný úvazek na fakultu a do toho mám hospic. Asi jsem ještě neměla čas na to relaxovat a úplně vypnout, ale třeba ráda háčkuji – pro organizaci Dítě v srdci, to mě baví. Ráda chodím do přírody, miluji les nebo si udělám výlet do hor. Občas si poslechnu nějakou audioknihu. A v neposlední řadě je to i péče o rodinu a sama o sebe.

Co bys Kleofášovi přála do budoucna?

Mnoho zdravotníků a sociálních pracovníků, dostatek financí a samozřejmě samé spokojené pacienty.

Anna Trsková: „Sestra by měla být empatická a vlídná.“

Zdravotní sestra Anna Trsková rozšířila naše řady v hospici už v květnu 2025. Hned po studiu zamířila do českobudějovické nemocnice a nyní pracuje také pro náš hospic. Jak vidí rozdíly mezi prací v nemocnici a v paliativní péči? Co jí na práci nejvíce baví a co je naopak nejtěžší? Jsme rádi, že vám můžeme představit další mladou posilu našeho týmu.

Jak ses dostala k práci zdravotní sestry?

Vždycky jsem chtěla být učitelkou, ale když jsem byla ještě na základní škole, nějak se to změnilo a najednou jsem začala uvažovat o práci zdravotní sestry. Dala jsem si přihlášku na zdrávku a vyšlo to. Ráda pečuji o lidi a to je v této práci hlavní. V naší rodině moc zdravotníků není, z nejbližší rodiny jsem byla první. Moje švagrová je lékařkou.

V hospici máš menší úvazek, pracuješ ještě jinde?

Pracuji ještě v nemocnici v Budějovicích na infekčním oddělení, kam jsem šla hned po ukončení školy. Nyní tam pracuji čtyři roky. Začínala jsem na dohodu o pracovní činnosti a teď už jsem tam na plný úvazek. Kombinuji akutní péči v nemocnici s paliativní péčí v hospici.

Co tě přivedlo k tomu, že ses přihlásila k nám?

Byla jsem tu loni na praxi právě v rámci studia vysoké školy. Mohli jsme si při studiu vybrat buď onkologii nebo nějaké hospicové zařízení. Moje rodina pochází ze Suchdola nad Lužnicí, proto jsem o hospici věděla už dříve. Přihlásila jsem se tedy na praxi a líbilo se mi tu. Když jsem potom narazila na inzerát, kde hospic sháněl sestřičky, hned jsem se přihlásila.

Setkala jsi se už někdy dříve s podobnou organizací?

Byla jsem na praxi v domácí péči v Českých Budějovicích, kde se pracuje podobným způsobem. Dojíždí se pečovat o pacienty k nim domů. Není to ale paliativní péče, jde spíše o zdravotní úkony u pacientů doma, aby nemuseli být v nemocnici, když mají např. po operaci nebo nějaké onemocnění, které vyžaduje zdravotnické zásahy, ale není nutná hospitalizace.

Jak se ti líbí pracovat přímo v rodinách?

Vidím určitě velký rozdíl proti nemocnici, kde je ta péče úplně jiná, primárně akutní. V hospici pracujeme i s rodinami a máme na pacienty více času. Jsme v kontaktu s celou rodinou, což se při práci v nemocnici moc nestává. Je to pro mě dobrá zkušenost naučit se dobře komunikovat s celou rodinou.

Co ti při komunikaci v rodinách nejvíc funguje?

U hospicových pacientů jsem se naučila, že komunikace je někdy i mlčení, držení za ruku nebo jen naslouchání. To myslím funguje i v nemocnici, ale nemáme na to tolik času.

Připravovali vás už při studiu nějakou formou na komunikaci s pacienty a rodinami?

Na vysoké škole jsme měli přímo předmět komunikace, ale podle mě se na to moc teoreticky připravit nedá. Nejvíce dá člověku praxe. Samozřejmě teoreticky toho vím spoustu, ale v praxi je to často trošku jinak.

Co tě na práci sestry nejvíc baví?

To, že můžu pomoci lidem, ať už na duši nebo zdravotně.

Jaké vlastnosti by podle tebe měla mít hospicová sestra?

Rozhodně by měla být empatická, vlídná. Měla by mít pochopení.

Co ti přijde na práci zdravotní sestry nejtěžší?

Nejtěžší je asi projevit empatii a být v klidu v každé situaci. Nenechat se jen tak vytočit. A konkrétně při práci hospicové sestry je těžká hlavně komunikace s rodinou. Myslím, že je to hodně důležitá a těžká součást této práce. Každý přijme slova jinak, ne vždy tak, jak je myslíme a podobně.

A jak vnímáš rozdíl mezi prací v nemocnici a u nás v hospici?

V nemocnici je potřeba vše stihnout rychle a je toho dost. V hospici se učím pracovat pomaleji a více v klidu, naladit se na pacienty a rodinu. Na to v nemocnici čas úplně není. A je pravda, že tam je to všechno mnohem rychlejší a mechaničtější než tady.

V čem je role hospice podle tebe důležitá?

Určitě v pomoci rodinám i jejich blízkým. Vždy jsou vděční za to, že blízkého mohli opravdu dochovat doma. Myslím si, že ten koncept je moc krásný a náš tým se snaží pomoci rodinám se vším, co v té chvíli potřebují.  Jakmile se člověk do hospice dostane jako pacient, tak už má vlastně všechno vyřešené. Už je to opravdu konec. Krásný konec.

Jak si užíváš volný čas? Jak relaxuješ?

Hodně času trávím s rodinou. Máme velkou rodinu, mám sourozence, kteří už mají děti, a jsem hrozně ráda s nimi. Mám ráda přírodu, kamarády a pohodový relax.

Co bys popřála Kleofáši do budoucna?

Ať takhle skvěle funguje i nadále a ať se stále rozvíjí a roste.