Tomáš Brychta

Hospicová péče sv. Kleofáše byla od svého založení spíše ženským kolektivem – lékařka, sestřičky, pečovatelky i administrativní zázemí. Tomáš Brychta je s hospicem spojen od roku 2017, kdy pomáhal jako dobrovolník s ekonomickými záležitostmi. Od letošního ledna pracuje pro Kleofáše na plný úvazek jako ekonom a projektový manažer a celý tým si jej hýčká…

Proč jsi se rozhodl pro práci v hospici?

V roce 2016 povolala Petra Brychtová do boje s administrativou moji manželku a následně mě obě začaly žádat o drobné výpomoci. Do tuhého šlo ve chvíli, kdy se pro vykazování dotací zaváděly další a další podružné evidence na data, která byla u externí účetní. Za pochodu jsem tak odhaloval specifika neziskového „podnikání“ a postupně se propomáhal do své současné role v týmu. 

Co pro Tebe tato práce znamená?

Ke křesťanství neodmyslitelně patří pomoc potřebným a jako informatik na velkém úřadě jsem tento rozměr pro sebe nenaplňoval. Zato má práce v hospici má jasný podíl na pomoci našim klientům a tato, byť ještě trochu zprostředkovaná, užitečnost je pro mne důležitá.

Co je náplní Tvé práce?

Rozpočet hospice to je veliká mozaika a poslední dva roky musíme odděleně vyúčtovat kolem 70 projektů. Pro poskytovatele dotací a nadačních darů je samozřejmě důležité, mít možnost si ověřit, že jsme dobře naložili se svěřenými prostředky. A tak se podílím na poměrně pracném procesu žádání a vykazování, tak jak si který subjekt v podmínkách a smlouvě vymíní. Není nijak vzácné, že se například na mzdě zdravotní sestřičky v jednom měsíci podílí tři subjekty a snažím se do detailu uhlídat, aby vše do sebe zapadlo. Samozřejmě to komplikuje vše, co se nedá naplánovat. Od běžných podnikatelů se příliš neliší objem práce ohledně mezd, účetnictví, daní, účetní závěrky, auditu či statistických výkazů a sledování legislativy.

V roce 2020 uzavřel hospic první smlouvy se zdravotními pojišťovnami, byl to velký zlom?

Když byl hospic zakládán, vůbec jsem nevěřil službě, která není finančně ukotvená ani ve zdravotnictví, ani v sociálních službách a spoléhá pouze na individuální dary a nepravidelně vypisované granty. Ale podařilo se organizaci vytáhnout z ničeho až ke splnění přísných podmínek zdravotních pojišťoven a úhradám za péči o jejich klienty. Od prvopočátku ale byla práce s rodinami v našem hospici pojímána mnohem šířeji, než jak je nastavená zdravotní pojišťovnou a tak máme stále prostor pro samosprávu i individuální dárce, kteří se mohou finančně zapojit ve prospěch rodin našich klientů.

S jakým rozpočtem plánuje hospic hospodařit letos?

Růst naší organizace byl dosud poměrně dynamický a aktuálně počítáme s částkou lehce nad 12,5 milionu Kč.

Jaká je pro Tebe práce převážně v ženském kolektivu?

Vlastně mě nad tím ani nenapadlo při nástupu přemýšlet. Od střední školy (obchodní akademie) se pohybuji převážně v dámském kolektivu a jemnější tón chování a pracovního prostředí mi vyhovuje. Spíš bych měl problém přijít na ryze mužské pracoviště. Například hokejová klání našeho národního týmu u nás doma bedlivě sleduje manželka většinou beze mne.

Jak relaxuješ od čísel?

Rád pobývám v přírodě, to je pro mne prostor, kde mé srdce zaručeně pookřeje. Celkem pravidelně jsou to akce s oddílem dětí a dorostenců, pak jsou všechna čísla vytěsněna zcela. Rád si přečtu něco veselého, opakovaně se vracím k tvorbě Terryho Pratchetta nebo se podíváme na nějaký lehčí - spíš rodinný film.

Co bys hospici přál?

Určitě stabilní a odvážný tým zaměstnanců, kteří jsou schopní znovu a znovu do rodin přinášet nejen profesionalitu, ale i pokoj. A to ve chvíli, kdy stojí celá rodina v obavách z dosud nepoznané situace. Tým máme dlouhodobě na nějaké hraně, kdy se dá služba ještě provozovat a potřebujeme posily. Myslím si, že se nás případní zájemci o práci stále trochu bojí, protože neseme těžké a na okraj vytlačené téma smrti. Přitom dobrý a naplňující pocit z pomáhání druhým, máme všichni hluboce zakódovaný v duši a tak i přes různé obtíže je tato odměna pravidelně na dosah všem v týmu.

Co by se mohlo zlepšit?

Moc rád bych také viděl, že jsme vnímáni jako partneři pro nemocnice, obvodní lékaře a další subjekty. Zatím nejsme zcela automaticky a včas nabízeni rodinám, jako navazující služba pro ně a jejich blízké.

K mé roli v týmu samozřejmě patří i přání o něco větší finanční jistoty, v tomto to má nezisková organizace opravdu těžké a jsem moc vděčný za neutuchající kreativitu kolegyní při vymýšlení dárcovských kampaní a propagaci naší práce veřejnosti.