Symbolická pampeliška putuje dál...

IK: Po kolika letech předáváš hospic do nových ředitelských rukou? Co to pro Tebe znamená?

Do hospice jsem nastoupila jako sociální pracovnice v únoru 2016. Za tři roky mi Petra  Brychtová, která náš hospic založila, předala ředitelské žezlo. A za sedm let ho s důvěrou předávám v pořadí třetí ředitelce Tereze. A co to pro mě znamená? Mísí se ve mně hodně pocitů a bude mi nějakou dobu trvat, než se usadí. Asi proto, že hospic pro mě opravdu znamená hodně a asi jsem si do této chvíle ani nechtěla připustit, jak moc. Předat vedení hospice však vzešlo ode mě samotné po velmi dlouhém a poctivém rozvažování.

TJ: K hospici máš blízko – již jako starostka města Třeboně jsi byla k tehdy vznikajícímu hospici velmi vstřícná. Co pro Tebe znamená paliativní péče? V čem vidíš smysl domácí hospicové péče?

Paliativní péči vnímám jako maják v bouři – přináší světlo, orientaci a pocit bezpečí v jedné z nejtěžších životních situací, kdy pacient i jeho nejbližší čelí skutečnosti, že nemoc je nevyléčitelná.

Domácí hospicovou péči považuji za nesmírně cennou službu. Umožňuje nevyléčitelně nemocným zůstat doma, mezi svými, v péči rodiny a blízkých, a zároveň mít k dispozici profesionální podporu, která zajišťuje komfort, bezpečí a důstojnost až do konce života. Dává prostor a čas k urovnání věcí, vyjasnění vztahů i ke smíření. Přináší klid a jistotu a umožňuje prožít závěr života s respektem a vědomím, že vše podstatné bylo naplněno.

Zároveň vnímám, že pro hospicový tým je velkým obohacením a darem mít možnost vstupovat do života pacientů a jejich rodin, provázet je tímto náročným obdobím a učit se přitom, co je v životě skutečně důležité.

IK: Co jsi se za dobu strávenou v hospici naučila?

Za dobu strávenou v hospici jsme se naučila neskutečně mnoho. Setkala jsem se s mnoha různými lidmi, ať to byli kolegové z našeho i jiných hospiců, lidé z úřadů a organizací, se kterými jsem jednala, lidé z nadací nebo firem, lidé, kteří chtěli hospic nějakým, mnohdy velmi kreativním způsobem, podpořit. Byli to vesměs lidé s otevřeným srdcem, přístupní k dialogu a společnému hledání způsobů, jak péči pro lidi, o které se hospic stará, vylepšit a rozvinout. Velmi mnoho jsem se naučila od lidí, které na konci života doprovázíme a o síle lásky, se kterou je jejich blízcí doprovází. Tuto sílu jsem viděla především tam, kde třeba došlo dřív ve vztahu k nějakému zranění, rozchodu a přesto, když jeden potřeboval pomoc, ten druhý toto vše dal stranou (nemyslím, že to zapomněl) a byl tu. Také jsem se naučila plno dovedností a získala nové znalosti. Hodně jsem se naučila také o sobě, ale to by bylo na jiné povídání. Jsem za dobu na místě ředitelky hospice z celého svého srdce vděčná.

TJ: Na co bys chtěla ve své nové pozici navázat?

Do nové role vstupuji s pokorou a respektem k práci, kterou přede mnou odvedly obě předchozí ředitelky, Petra Brychtová a Irena Kalná, i k celému týmu, který za nimi stojí. Je obdivuhodné, kolik energie, nasazení a lidskosti bylo vloženo do péče o pacienty a jejich rodiny. Nemám na mysli pouze domácí hospicovou péči, ale všechny poskytované sociální služby, stejně jako každodenní práci těch, kdo zajišťují administrativní a technické zázemí organizace a bez nichž by nemohla fungovat.

Ze svých dosavadních profesních zkušeností si odnáším především poznání, že vše stojí na lidech – i ta nejvýznamnější instituce s nimi stojí a padá. Péči o zaměstnance, o tým jako celek i o každého jednotlivce, proto vnímám jako základ stabilního a dlouhodobě udržitelného fungování našeho hospice.

IK: Jaké to je vést tým 60 lidí? A na jaké momenty nejraději vzpomínáš?

Ten počet lidí kontinuálně narůstal. Každé setkání s novým člověkem v týmu bylo jedinečné a já se snažila vždy si na ně udělat kousek času a poznat je i jako lidi, nejen jako zaměstnance. Většinou se to vyplatilo. Těch momentů, na které nejraději vzpomínám, je hodně. Nejvíce mě těšilo, když jsme cítili to společné nasazení, souznění, kdy se jeden o druhého můžeme opřít, navzájem si věřit. Důvěra je základem dobré spolupráce. Ráda vzpomínám na chvíle, kdy jsme se společně hodně nasmáli. Byly i okamžiky, kdy jsem brečela a od druhých přišlo povzbuzení i objetí. To člověk věděl, že není sám, i když pozice ředitelky je pozice osamělá, to tak do jisté míry je. Mám ráda kolem sebe lidi, kterým je spolu dobře. A to byly ty chvíle, které si dál ponesu v srdci.

TJ: Na co se těšíš a z čeho máš naopak obavy?

Těším se na možnost stát se součástí jedinečného týmu, poznávat kolegyně a kolegy po pracovní i lidské stránce a učit se od nich. Je pro mě důležité, aby naše spolupráce stála na důvěře a vzájemné podpoře a abychom společně dokázali přinášet klid a jistotu těm, kteří naši péči potřebují.

Zároveň vnímám i přirozené obavy – vstupuji do ne zcela známého prostředí velké organizace s řadou zkušených profesionálů. Právě tyto pocity mě ale motivují k otevřenosti, naslouchání a každodennímu učení, abych mohla být hospici prospěšná.

IK: Jaké máš další profesní plány?

Ráda bych v hospici zůstala a dál pomáhala rozvíjet jak náš hospic, tak i trochu šířeji paliativní péči v naší republice. Jinak se tedy vracím na pozici sociální pracovnice. Jinak bych se více chtěla věnovat i psychoterapii a koučinku. A osobní plány zahrnují zahradu, běhání, čtení, zpívání, začít včelařit a především dát více času rodině, nyní zvlášť našim stárnoucím rodičům z obou stran.