„Při práci cítím úctu k životu"

Blanka Ližanová

Sociální pracovnice Blanka Ližanová působí v hospici od roku 2016. Na počátku její hospicové životní kapitoly bylo setkání s paní Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí v Čechách. Blanku natolik ovlivnilo, že vyhledala náš hospic a začala pracovat jako dobrovolnice. Vystudovala kulturní historii, potom se vydala díky svému zázemí v evangelické církvi na studium laické kazatelky. Následovalo studium na Teologické fakultě v Českých Budějovicích v oboru sociální práce.

Jak jsi se stala součástí hospice?

Nastoupila jsem tedy jako dobrovolník, věnovala jsem se pastorační činnosti. Hned od počátku jsem jezdila přímo do rodin k úmrtím. Postupně jsem si dodělala vzdělání v oboru sociální práce.

Co je náplní Tvé práce v současné době?

V současné době jsem sociální pracovnice, přijímám žádosti o naše služby, vedu odborné sociální poradenství. Práce s sebou nese např. vyřizování příspěvků na péči, plné moci, opatrovnictví, smlouvy, monitorovací listy. Nejdůležitější je však telefon, na který se člověk dovolá, když potřebuje naši službu. Jsem takovým prvním kontaktem a vstupem do hospice.

Tvoje pozice působí jako takový svorník týmu. V čem přesně?

Ano, mnohdy rozděluji ty příchozí telefonáty mezi ostatní služby. Jsem vlastně přítomna ve všech složkách hospice – v sociálním i zdravotním týmu a také v psychosociální podpoře.

Co lidé na sklonku života nejčastěji řeší?

Chtělo by se mi říci, že už nic, ale celkově chtějí, aby jejich rodina pospolu dobře vycházela. Často se řeší zaopatření rodiny. Chtějí vědět, že rodina bude dále fungovat i bez nich, že se dokončí rozestavěné věci a opravy. Velmi důležité je pro ně vědomí, že ta rodina bude dále žít i bez nich.

Ty osobně se s umírajícími potkáváš? Jak to prožíváš?

Při kontaktu s každou rodinou cítím velkou pokoru a úctu k životu. Když se setkám s umírajícím, mám tendenci se mu poklonit. Většinou se setkávám s lidmi smířenými a je to moc hezký. Říkám jim, že je pro mě velkou ctí je poznat. Beru to tak, že je to pro mě velká čest být s nimi v tolik niterné chvíli.

Jak přemýšlíš o své vlastní smrti?

Smrti se nebojím. Nerada bych, aby přišla příliš brzo. Doma se o smrti běžně bavíme, není to žádné tabu. Žiju denně s vědomím toho, že zítra tady nemusím být a tím člověka neustále provází vděčnost za to, že tady může být. Mám to tak, že denně děkuji Pánu Bohu za dar života.

Nedostaví se v této práci po čase otupění nebo smutek?

Myslím si, že neotupíme, ani že nás smutek nepřeválcuje. Právě tím, jak se během práce účastníme něčeho vzácného a výjimečného, tak je tam přítomna jedinečnost každého pacienta. Mě osobně velmi baví příběhy jednotlivých rodin. Těším se vždycky na vyprávění a sdílení. Náročnost a úskalí vidím spíše v tom, aby člověk nevyhořel. Asi nejtěžší je pro mě to, že si práci nemůžu předem naplánovat, často jsem v časové tísni.

Co Tě na práci nejvíc baví?

Baví mě, že je to práce týmová. Jsem ráda užitečná. Kdysi jsem pracovala v archivu a tam jsem smysluplnost hledala jen stěží. V hospici cítím maximální smysluplnost. Je to dobrá práce pro lidi i pro Pána Boha.

Měly by být umírání přítomné děti?

Pokud jsou přirozené v té rodině, tak určitě ano. Nemělo by to být nic násilného, ale pokud se v domácnosti normálně pohybují a jsou zvyklí třeba prarodiče běžně navštěvovat, tak nevidím důvod, proč ne.

Co bys Kleofášovi popřála?

Jednoznačně finanční a mediální podporu měst a obcí, kde působíme. Opravdu bych měla radost, kdybychom narazili na skutečně štědrého dárce, abychom nemuseli řešit neustálé provozní záležitosti.

Jak relaxuješ?

Mám moc ráda kulturu – divadlo, film, hudbu. Relaxuju rodinnými výlety s naším obytným vozem.