„Paliativní lékař se snaží, aby umírání a smrt byly co nejpřirozenější…“

Novou tváří v hospici je také lékařka Lucia Veselovská. Nastoupila letos v dubnu a bude pomáhat dva dny v týdnu. Po rodičích má slovenskou krev. Vychovává tři děti a relaxuje u volnočasových aktivit s rodinou a u četby…

Co Tě vedlo k rozhodnutí stát se součástí Hospicové péče sv. Kleofáše?

Přivedla mě sestřička Marika Raková, se kterou se znám z českobudějovické nemocnice, kde jsem pracovala hlavně jako anestezioložka. Jinak jsem dříve pracovala i v ambulanci bolesti, kde jsem se často setkávala s lidmi na konci života.

Co obnáší být lékařkou v hospici?

Zatím jsem tu velice krátce, abych to mohla úplně specifikovat, ale základem mé práce je “léčit”, nebo spíše zmírňovat projevy, které s sebou umírání z jakýchkoli příčin nese. Někdy hospicoví lékaři mohou léčit i projevy, které nesouvisí přímo s umíráním nebo nemocí, která již není vyléčitelná. Jednoduchým příkladem může být podání antibiotik v případě přidruženého zánětu, který tímto vyléčíme. Vlastně to, že je někdo hospicový pacient neznamená, že už jen čeká na smrt a lékař mu jen “dává něco na bolest” anebo “ho tzv uspí”.  Je velmi tenká linka mezi eutanazií a paliativní podporou. Paliativní lékař se snaží, aby umírání a smrt byly co nejpřirozenější a zároveň co nejméně zatěžující pro pacienta i jeho blízké pečující. 

Co Ti pomáhá? Jak relaxuješ?

Obecně při mém povolání lékařky mi i dříve pomáhala relaxovat hlavně má rodina. Takže veškeré volnočasové aktivity s rodinou, výlety, procházky i se psem, zahrada a v neposlední řadě čtení.

Jak přemýšlíš o své vlastní smrti?

Vlastně donedávna jako většina moderní společnosti - tedy téměř vůbec. Při blízkém setkání se smrtí v úzké rodině už více. Nyní vím jistě, že můj čas zde na Zemi je přesně odměřen a že je třeba využít každou chvilku tak, abych na konci mohla klidně odejít, abych neměla pocit, že jsem něco úmyslně pokazila, nestihla, přestože na to byl čas… A vlastně, kdy je “na konci”? V podstatě se snažím žít tak, abych mohla klidně odejít, i kdyby můj konec měl být zítra… Přehodnotila jsem tak některé situace - neberu se tak vážně, snažím se nesetrvávat v tzv. “žabomyších sporech”, snažím se odcházet od lidí v dobrém, neudržovat v sobě naštvání… To samozřejmě neznamená, že jsem “splachovací” a že mě někdy děti nebo partner nebo kdokoli nerozčílí, nebo že někdy nelelkuji a vždy mám jen smysluplnou akci. Ale tak nějak víc žiju s přítomností smrti. Velkou inspirací je mi Veronika Hurdová, která o tomhle tématu dost mluví, věnuje se mu i ve svých knihách a žije tak.

Myslíš si, že dobrý život je cestou k dobré smrti?

Určitě ano. Jen: co je dobrá smrt? Podle mě prostě smrt je. Tečka. Není dobrá nebo špatná. Prostě tu s námi je. Stejně jako narození. Možná je to spíš dotaz na proces umírání? Ani “špatný život” nemusí vést ke špatnému umírání… Kdo jsme, abychom soudili, že někdo měl špatný život? Všichni jsme lidé a děláme chyby. Chyby, ze kterých se učíme my i naši následovníci… A i člověk na smrtelné posteli může odpustit sobě i jiným a i jiní mohou odpustit jemu… A jde tady spíš o smíření s nevyhnutelným koncem, někdy ani odpuštění nemusí být součástí.

Co Tě na práci nejvíc baví?

Baví mě výzvy. Naučit se nové informace, zkoušet něco nového, neustrnout ve stereotypu. A moc mě baví práce s lidmi, ráda s nimi mluvím, ráda jim naslouchám. Jsem společenský typ :-)

V čem je role hospice podle Tebe důležitá?

V našem případě domácího hospice, aby co největší množství lidí mohlo umírat mezi svými blízkými v jim známém domácím prostředí. Za důkladné podpory všem pečujícím od všech členů týmu. Aby ani umírající, ani pečující neměli pocit, že jsou na to sami, nebo že někoho obtěžují.