Lidé z Kleofáše - Kateřina Novotná

„Hospicová sestra by měla umět pracovat s tichem..."

Jak se člověk stane zdravotní sestrou?

Já jsem již v první třídě na dotaz paní učitelky, ať řeknu nějaké slovo na „ch“, odpověděla cholera. Pro mě toto povolání (poslání) bylo svým způsobem dané. Na základní škole jsem např. absolvovala zdravotnický kroužek. Celý můj život se točí kolem práce s lidmi, tak jsem to brala jako přirozenou volbu.

Je to těžká práce?

Ano, psychicky i fyzicky náročná a myslím si, že stále i nedostatečně oceňovaná.

Jaké máš pracovní zkušenosti před působením v hospici?

Pracovala jsem v jindřichohradecké nemocnici na Jednotce intenzivní péče. Předtím jsem působila 17 let v Armádě ČR jako voják z povolání na různých funkcích. Největší a pro mě nejdůležitější vzpomínku mám na RUAH, což je nezisková organizace v Benešově u Prahy, která provozuje domácí zdravotní péči a začínala tehdy s péčí paliativní. Tam jsem nabyla první zkušenosti od paní doktorky Terezy Dvořákové, která byla jednou ze zakladatelek hospice Dobrého pastýře v Čerčanech. Právě ona a naše paní doktorka Eva Zýková jsou pro mě velkými vzory. Pracovala jsem i jako vrchní sestra v domově pro seniory.

Vzpomínáš si na své hospicové začátky?

Na jaře 2018 za mnou na JIPku přišla paní doktorka Eva Zýková s dotazem, zda bych holkám v hospici nechtěla pomoci. Já jsem si myslela, že mají v hospici dostatek sestřiček, tak jsem hospic ani nevyhledávala.  Do toho jsem si dodělávala atestaci z intenzivní péče, tak jsem byla časově hodně vytížená. Přesto mi to nedalo a asi po 14 dnech jsem ráno sedla do auta a jela jsem do Třeboně, kde jsem se ve dveřích třeboňské pobočky potkala s bývalou ředitelkou Petrou Brychtovou a také s Irenou Kalnou (pozn. současnou ředitelkou) a po dvouhodinové rozpravě jsem byla „kleofášská“. Mám na to moc hezkou vzpomínku.

Ty osobně se s umírajícími potkáváš? Jak to prožíváš?

Na jednu stranu je mi to líto, ale s ohledem na jejich zdravotní stav a pocity, vnímám, že je toto přirozené. Když vím, že jsme naši práci odvedli dobře a ti lidé odešli v klidu a v kruhu svých nejbližších, tak jsem klidná. Sama jsem zažila tragickou smrt svého bratra a neměla čas se s ním rozloučit a říct mu to, co jsem chtěla. Právě proto vím, že naše práce je dobře odvedena, když si rodina může promluvit, můžou si říct hezké i nehezké věci. A také si odpustit. A hlavně mají dar společného času. Když někdo zemře tragicky, tak to rodinu samozřejmě mnohem více zatíží a na delší dobu.

Jak přemýšlíš o své vlastní smrti?

Já budu chtít určitě zpopelnit. Pokud se stane, že bych měla onkologické onemocnění, tak díky své práci vím, co mě čeká. Tady je důležité, abychom si vychovali šikovné následovnice :-) Díky svým zkušenostem se smrti nebojím. Chtěla bych být uložena třeba pod stromem na naší zahradě. Někdy zlobím děti tím, že ze sebe po smrti nechám udělat přesýpací hodiny a i po smrti je budu hlídat, jak uklízí… :-) Ne skutečně se smrti nebojím. S dětmi o tom otevřeně mluvím a mám promyšlené už i některé písničky, které bych chtěla nechat si zahrát na pohřbu. Děti mě samozřejmě většinou v tomto rozjímání zarazí, a vzhledem k mým nedávným půlkulatým narozeninám, mi oznámily, že mám ještě na toto přemýšlení dostatek času … Kdybych ale takto vážně onemocněla, určitě bych chtěla využít hospicovou péči.

Co Tě na práci nejvíc baví?

Práce s lidmi a rodinami. Především pak ta možnost, kterou do rodin přinášíme, být doma mezi svými nejbližšími. Z nemocnice jsem neměla ty nejlepší zkušenosti s odchodem lidí. Baví mě, že můžeme do rodin zase vnést úplně jiný prožitek a oni na takové období vzpomínají jako na něco mimořádného i hezkého. Baví mě odstraňovat strach z pečování o umírající.

Co Ti v komunikaci s umírajícími dobře funguje?

Se staršími pacienty mužského pohlaví je mnohdy těžší povídání. To se jich pak zeptám, kde byli na vojně a jsou moji (to mě hodně baví). Jinak je obecně dobré do rodiny přinést ten náhled, že smrt je přirozenou součástí života. Byla, je a bude. Na nás je potom prožít i ten závěr naplno a spolu. Dát tomuto vzácnému času prostor, neřešit tolik např. uklízení, práci na zahrádce, ale opravdu si být v tomto omezeném čase co nejvíce nablízku. Popovídat si, zavzpomínat, být spolu …

Jaké vlastnosti by měla mít hospicová sestra?

Empatická, lidská, měla by umět naslouchat a měla by umět pracovat s tichem. A samozřejmě by měla mít ráda lidi a práci s nimi…

Měly by být při umírání přítomné děti?

Ano, určitě… i situace kolem umírání se dají připravit tak, aby nebyly pro děti traumatizující. A myslím si, že je to důležité. Děti si to zpracují mnohem snáze než my dospělí. Nemají předsudky a očekávání. Když jsem byla dítě, prarodiče bydleli hodně daleko, neviděla jsem, jak jejich život pokračuje atd. Chybělo mi to.

V čem je role hospice podle Tebe důležitá?

Myslím, že důležitá úloha hospice, je vracet umírání zpátky do rodin a do celkového vnímání života.

Jak relaxuješ?

Ráda zpívám, poslouchám hudbu, hraji na kytaru. Relaxuji s mým psím puberťákem, se svými dětmi, kamarádkami. Miluji saunování a v poslední době jsem objevila i kouzlo otužování…

Co bys Kleofášovi popřála k jeho desátým narozeninám?

Abychom byli a lidé se nás tolik nebáli. Přeji mu další skvělé pracovníky, a aby se mu v jeho poslání dařilo dál…