Lidé z Kleofáše

Od loňského léta můžete v hospici potkávat Pavla Kuchynku – faráře Evangelické církve metodistické. S rodinou se do Třeboně přestěhoval z Plzně a nyní působí v Husově kapli.

Každé pondělí povzbuzuje zaměstnance hospice slovy ke ztišení. Jeho projev je hluboce lidský a Pavel se velmi rychle stal nedílnou součástí hospice. Zvu vás ke čtení následujících řádků, kde se dotkneme niterných oblastí lidského života.

O víře a službě

Co Tě přivedlo k tomu, stát se farářem?

Byl to proces, který nastal relativně brzy po mé konverzi v roce 1990 – tedy poté, co jsem ve dvaceti letech nalezl víru v Krista a přijal křest. Pendloval jsem tehdy mezi Prahou, kde jsem studoval, a Plzní, kde jsem díky pozvání mé mladší sestry začal poznávat zdejší metodistické společenství. Po promoci na Technické fakultě České zemědělské univerzity v Praze se stal můj život v plzeňském společenství církve mnohem více intenzivním. Několik mladých mužů se zde tehdy pravidelně podílelo na kázání a biblickém vyučování spolu s farářem. Většina z nich se pak stala mými budoucími kolegy v kazatelské službě. Když se zpětně ohlížím, uznávám, že jejich příklad mě jistě v mnohém ovlivnil i při zvažování mého budoucího pracovního uplatnění. To nastalo v závěru mé „civilní služby“ – což byla možnost, jak nahradit tehdy ještě povinnou vojenskou službu. Pracoval jsem v plzeňském metodistickém Středisku křesťanské pomoci. Většinou šlo o manuální práci konanou bok po boku s muži, kteří byli propuštěni z vězení nebo se z jiného důvodu ocitli na kraji společnosti. Souběžně jsem získával také první zkušenosti s duchovním doprovázením lidí ve společenství. V tomto období jsem si začal postupně víc a víc uvědomovat, že mé srdce se ve vztahu k technickým profesím stalo hluchým, kdežto služba lidem ve mně probouzela vzrušující očekávání. Byl to tedy proces rozpoznávání sílící vnitřní jistoty. A protože mé dary pro službu lidem rozpoznala i církev, vše dospělo k přijetí tohoto povolání a další duchovní formace.

Co pro Tebe osobně znamená být kaplanem právě v prostředí domácího hospice?

Vnímám to od počátku jako dar, který opět rozšiřuje a jedinečným způsobem obohacuje moji farářskou službu, ale vlastně i můj život – mé lidství. Říkám opět, protože před 12 lety jsem více než 2 roky působil také jako nemocniční kaplan na onkologii znojemské nemocnice. V rodinách umírajících se znovu a znovu ocitám v situaci, kdy se smím nenahraditelným způsobem učit, o čem je dar lidského života – co je v lidském životě skutečně důležité. Vidím nádherné projevy lidství a lásky. Skutečné lásky, která tváří v tvář ztrátě blízkého člověka hrozně moc bolí.

V čem se liší duchovní doprovázení v kostele a u člověka na konci života?

Člověka – který stojí před výzvou, jak žít a dát svému životu smysl uprostřed mnohých zápasů – doprovázím v jeho hledání a porozumění tomu, co je to skutečná seberealizace a život v plnosti. Člověka na konci jeho dnů doprovázím v procesu bilancování, smiřování se se svou konečností a s možností dobrého uzavření života. V obou případech je to však shodně o poznávání a přijímání svých lidských limitů a také o vztazích, které máme s důležitými lidmi svého života. V obou případech je to také o zpracovávání toho, co bylo a je těžké: a o hledání důvodů k vděčnosti. V obou případech je to z mé strany o naslouchání, o respektu a úctě k doprovázenému. Pokud jde o člověka, který je ještě v proudu života, můžu přinášet více formativní výzvy. V případě člověka, který svůj život uzavírá, je to hlavně o jeho přáních.

O umírání a naději

Jak mluvíš o naději s lidmi, kteří vědí, že se blíží konec?

Rozhodující je vždy aktuální rozpoložení člověka. V příhodnou chvíli se citlivě ptám, co je jejich nadějí, co jim přináší útěchu. Podle jejich odpovědi se pak dál rozvíjí nebo nerozvíjí další sdílení o naději. Stejně jako v jiných tématech je však i v tématu naděje rozhodující přání umírajícího. Někdy téma naděje zůstane u slov o smíření ve vztazích, u slov, která dávají prožitému životu význam. Někdy lidé vyslovují svá posledních přání nebo hledají ujištění o lékařských opatřeních pro minimalizaci bolesti a diskomfortu. Někdy s nimi a jejich blízkými mohu sdílet i svou osobní zkušenost, jak se v mém životě zrodila naděje, že smrtí nic nekončí – že smrt není protiváhou života, ale jeho součástí. Ale i v takovém případě připojuji slova ujištění o všeobjímající lásce, která nás všechny obklopuje, i když jí plně nerozumíme.

Co podle Tebe lidé na konci života nejčastěji potřebují slyšet… a co naopak ne?

Zmínil jsem to v předchozí odpovědi. Mám za to, že každý člověk potřebuje dát svému životu význam. Potřebují slyšet nebo vyslovit, kým byli především pro své blízké a přátele. A všichni mají právo na vlastní zhodnocení svého života. Je to také čas, kdy s důležitými lidmi svého života mohou mluvit o potřebě vzájemného odpuštění: vyslovit nebo uslyšet slova vděčnosti a ujištění o vzájemné lásce. Mám za to, že snaha někoho v závěru života soudit a napravovat, by byla hodně smutnou záležitostí.

O doprovázení a lidskosti

Jak vypadá „dobré doprovázení“ umírajícího člověka?

Je to bytí s tím druhým s respektem a úctou, kdy obrazně „stojím“ blízko něho jakoby o krok za ním a jemně ho rukou podpírám zezadu, abych mu dodával jistotu, aniž bych se ho jakkoli snažil k něčemu tlačit. Tempo vždy určuje umírající. Dobré doprovázení vnímám jako nabídku bezpečného prostoru, ve kterém smí člověk projevit vše, co potřebuje a způsobem, který potřebuje, aby našel smíření.

Co jsi se od svých pacientů naučil o životě?

Že život je nezasloužený dar, kterému dáváme jedinečný smysl/význam svými každodenními rozhodnutími. Že nejvzácnějším v životě jsou vztahy s našimi blízkými a přáteli. A že o tom, jak hodně je život naplněný, nerozhoduje jeho délka, ale to, kolik v něm prostoru dostala nesobecká láska.

Jak pracuješ s vlastními emocemi, když jsi často blízko smrti?

Někdy jsem přemožený a pláču s plačícími. V případě, že umírá mladý člověk, který tu nechává svého partnera, své děti, je to vždy emočně náročné. Když jsem s nimi, vysílám signály naděje, že to zvládnou, že v sobě mají provždy společný poklad. Pokaždé všechny, všechno – svou bolest i to, čemu nerozumím – vkládám s důvěrou v modlitbě do rukou Boha, který v Kristu sám prošel opuštěností, smrtí a může darovat potřebnou útěchu.

O domácím hospici

Jakou roli hraje rodina v posledních dnech života?

Důležitou. Nenahraditelnou pro dobré zakončení života. Péče nejbližších a příbuzných je vzácným projevem lásky a úcty. Jsem rád, když vidím, jak to hospicová péče rodinám pomáhá zvládnout. Není to vždy snadné. Všechny vztahy v rodinách nejsou ideální. Rozdílné bývají i možnosti rodin. Hospicová péče ale vždy hledá, jak nejlépe rodině v její péči prospět a jak domácí péči umožnit. To, co pečující udělají pro svého umírajícího člena, je ale důležité i pro ně samotné. Pro jejich vyrovnávání se s následnou ztrátou.

Je něco, čím Tě lidé často překvapí v tom, jak zvládají odcházení svých blízkých?

V hospicové péči nejsem ještě ani rok, ale je pro mě vždy silným zážitkem, když vidím, jakou silou je láska tváří v tvář realitě smrti. Láska, která se projevuje maximální možnou péčí.

Co pro Tebe znamená „dobrá smrt“?

Rozloučení se životem, který jsem znal ve stavu smíření a vděčnosti za všechno dobré. S vědomím, že vím, kdo jsem. Že miluji a jsem milovaný. Že život je dar, ve kterém jsem udělal to nejlepší možné s tím, co mi bylo dáno – že jsem naplnil své lidské poslání a můžu se definitivně odevzdat do rukou Stvořitele.

Dá se na smrt nějak připravit?

Pokud se stane v životě určujícím vědomí, že každá chvíle je ničím nezasloužený dar, pak se snad dá mluvit o jisté míře permanentní připravenosti. „Zkus žít tak, jako by každý tvůj den měl být tvým dnem posledním.“ Tak nějak by mohla znít výzva k životu, který stojí za to žít – ve kterém člověk lépe rozlišuje to, co je v životě důležité. Když člověk ví, že se blíží jeho smrt a on se dobere stavu smíření, mnohé se v životě rozjasní. Věřím, že určitá míra připravenosti na smrt tedy souvisí s oním stavem vědomí, který jsem zmínil v předchozí odpovědi. Ale jinak to bude prožívat člověk nasycený dny a jinak člověk mladý, který by tak rád žil a byl tu pro své blízké. Na mnohých umírajících vidím, že na smrt se dá „nějak“ připravit. Někdy však smrt přijde nenadále. V naší společnosti je tak často vidět do očí bijící snaha smrt úplně vyhostit kamsi na okraj. Mám za to, že to ale člověku paradoxně ze života spíš mnohé ubírá. Vždyť teprve vědomí naší konečnosti zde, dává hodnotu každé naší minutě. Věřím, že pokud mladí i staří umí děkovat za dar života, jsou trochu blíž stavu připravenosti.

Osobní rovina

Jak vypadá takový „běžný“ den faráře na malém městě?

Jsem v Třeboni zatím krátce. Stále se ještě seznamuji a poznávám své úkoly. Mám pocit, že „běžný“ den jsem ještě nezažil. Každý den totiž přináší úplně nové výzvy. Aktuálně teď stojím před úkolem zformulovat konkrétní motivační cíle pro společnou službu našeho třeboňského metodistického společenství pro další rok. Zmiňuji to proto, že k tomu, co lze považovat za pravidelnou programovou nabídku farnosti během každého týdne, zřejmě přibude ještě něco dalšího a s tím i další časové nároky. Souhrnně ale můžu říct, že svůj čas dělím mezi osobní modlitby, studium, různé přípravy, samotné vedení a službu slova při pravidelných nedělních bohoslužbách, biblických hodinách, připravuji a řídím různá další organizační setkání, starám se o PR, do jisté míry udržuji farní zahradu, podle potřeby nabízím pastorační rozhovory, navštěvuji své farníky, nabízím kaplanskou službu v hospicové péči a rád se seznamuji s novými lidmi. Jsem rád, že v naší malé farnosti nacházím velkou podporu a ochotu nabízet pomoc při realizaci úkolů. Těší mě, že už si nacházím čas i pro pravidelný sport a poznávání Třeboně a okolí.

Jak si udržuješ vnitřní rovnováhu?

Duchovní služba nemá přesně stanovené časové meze. Takže čas pro sebe si musím plánovat a hájit. Občas si musím nahlas říct, že nejsem spasitel světa. Po úvodním náporu po přestěhování, už pomalu chytám rytmus. Už vím, že mou novou radostí v Třeboni bude také farní zahrada. Ještě jsem však nevyrazil na kole a nebyl si zaplavat v bazénu. Těším se, že v rámci času pro manželství si mnohem častěji s manželkou dopřejeme procházky, zajdeme do kina a vůbec za kulturou.