Lidé z Kleofáše

Mohly byste se čtenářům našeho pravidelného měsíčního newsletteru představit?

TM: Zdravím všechny čtenáře. Jsem Tereza Maříková. Bydlím v Třeboni a pracuji v hospici jako psycholožka. Mám ráda svoji rodinu, přírodu a vyprávění příběhů.

VJ: Mé jméno je Vendula Jirsová a v hospici sv. Kleofáše pracuji jako psycholožka. Před mateřskou dovolenou jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole. Se svou rodinou žiji v Třeboni, kde to mám moc ráda. Mám dvě děti, psa a kočku.

Jak jste se staly součástí hospice?

TM: K hospici sv. Kleofáše jsem se dostala úplně na počátku jeho vzniku jako čerstvá absolventka a také poměrně čerstvá máma na rodičovské dovolené a to úplně náhodou, nejspíš z důvodu profesní nouze o psychology v našem malém městečku a blízkém okolí :-). Oslovila mě moje známá, nadšená Petra Brychtová, která tehdy dávala dohromady multidisciplinární tým budoucího hospice. Jsem dodnes vděčná za velkou důvěru a spoustu zkušeností, které mi spolupráce s lidmi v hospici přinesla a stále přináší.

VJ: Pracovala jsem tehdy ještě jako učitelka v mateřské škole, kde jsem poznala maminku tří skvělých dětí paní Petru Brychtovou, tehdejší ředitelku Hospice sv. Kleofáše. Setkaly jsme se znovu v době, kdy už jsem pracovala jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně v Jindřichově Hradci. V J. Hradci tenkrát vznikalo další kontaktní místo hospice, rozrůstal se také hospicový tým, a tak jsme se domluvily na spolupráci. Budou to už čtyři roky, ale přijde mi to, jako by to bylo včera.

Společně vedete Poradnu pro rodiny po ztrátě – Vlna. O čem a pro koho je toto poradenství?

TM: Poradna je určená pro každou rodinu, která přišla o svého člena, ať už byla tato ztráta očekávaná či náhlá. Snažíme se poradnu otevřít co nejvíce klientským rodinám a vnímáme, že každá situace je jedinečná, proto nás mohou kontaktovat samotní rodiče, mohou naše setkání využít jen pro některého člena rodiny a není také limitující, jak dlouhá doba od ztráty uplynula. Můžeme se potkat jednou a také pracovat dlouhé měsíce až roky. Je dokonce možné setkat se s rodinou i v období nejisté prognózy člena rodiny (např. kritický stav pacienta na JIP či ARO po autonehodě apod.), kdy ke ztrátě života ještě nedošlo a někdy ani nedojde, ale rodina se nachází ve velmi vypjaté a krizové situaci, kdy je vhodné ošetřit zejména děti. Obrátit se na nás mohou pro radu a podporu také pedagogové, jejichž žákovi někdo blízký zemřel. Naše služba je poskytována rodinám i školám zdarma.

VJ: Ve Vlně se snažíme pomáhat rodinám vyrovnat se se smrtí blízkého člověka. Jsme tu pro ně ve chvíli náročného životního období. Snažíme se jim pomoci v něm zorientovat, porozumět mu a přijmout smrt jako součást života. Pomáháme pozůstalým toto těžké období překlenout. Pracujeme s dětmi, rodiči a také s učiteli. Neumíme sice dělat zázraky, ale umíme s klienty být v situaci, ve které být nikdo nechce.

S kolika rodinami jste pracovaly v uplynulém roce?

TM: Je těžké určit přesné číslo, protože s některou rodinou se vídáme pravidelně a někdo přijde nebo zavolá o podporu jednou, někdy je v kontaktu dokonce přestávka třeba několika měsíců a poté se rodina vrací, že by potřebovala ještě na něčem s námi popracovat. Za loňský rok jsme byly v kontaktu s šestnácti rodinami a jejich příběhy.

Nově vás rodiny najdou v terapeutovně v Táboritské ulici. Kde přesně?

VJ: Na adrese Táboritská 1288. Přesně sídlíme v prvním patře žluté administrativní budovy ve dvoře, pro Třeboňáky známém jako „komunál“, který se nachází kousíček od kruhového objezdu s kapry směrem do centra. Ve vjezdu do dvora je květinářství a naproti přes ulici potraviny Flop.

Co vás na práci nejvíc baví?

TM: Jak už jsem zmínila někde výše, odjakživa mne baví poslouchat příběhy lidí, jejich osudy, historii jednotlivce i celého rodu. Na práci psychologa v hospicové péči mě ale spíše než baví, naplňuje a nabíjí možnost vidět zdravé rodiny s opravdovými vztahy a silou dopečovat svého blízkého doma, v klidu, s respektem k jeho přáním a potřebám a tolerancí vůči sobě navzájem. Mohu být součástí týmu odborníků, který pomáhá druhým rozpouštět strach ze smrti a umírání a dodává potřebnou pomoc, aby i konec života byl jeho součástí a ne samostatnou kapitolou. Práce s rodinami a dětmi pro ztrátě v rámci poradny Vlna bývá někdy náročná, ale baví mne vidět postupné uzdravování a návrat k běžnému, i když proměněnému životu rodin a také možnost svědčit, že i tak těžkou situaci jakou je ztráta rodiče, sourozence nebo dítěte lze přežít, zůstat duševně zdravý a ze života se zase radovat.

VJ: Baví mě poznávat se s lidmi, slyšet jejich silné životní příběhy. Být u toho a být s nimi, když v sobě najdou sílu jít dál navzdory smrti, která jim vstoupila do života. Pozorovat je, jak se sami mezi sebou ochraňují a opečovávají, vidět a cítit tu proudící energii a lásku mezi nimi. Jsou chvíle, kdy se s klienty můžeme zase smát a těšit se z maličkostí. A mnohdy to nejsou ani tak maličkosti jako velké radostné události, které na ně život mezitím přichystal.  To si pak pro sebe někdy říkám, že to nakonec docela dobře dopadlo. V neposlední řadě mě také baví kolektiv lidí, kteří za Kleofášem stojí. Je radost chodit do práce, kde si vážíte svých kolegů a své ředitelky.

Myslíte, že se mění povědomí o hospicové péči?

TM: Jsem v našem hospici trochu jako inventář, tudíž si myslím, že můžu říct, že za těch 10 let se povědomí o hospicové a domácí hospicové péči opravdu změnilo a velmi rozšířilo. Avšak stále se najde nejspíš mnoho lidí i z řad odborníků, kteří o hospicové péči nikdy neslyšeli nebo mají jen matnou představu, v čem péče hospice spočívá a jak je specifická. Přijde mi to vlastně přirozené, že mne v životě míjí služby a informace, které aktuálně nepotřebuji. Obecně mi přijde společnost stále více otevřenější k dříve tabuizovaným tématům a tato otevřenost se týká i tématu smrti a umírání. S pandemií Covidu a současným válečným konfliktem se téma smrti stalo najednou aktuální pro celou společnost. Když se ale vrátím na lokální úroveň, tak jednoznačně nejlepším zdrojem informací o hospicové péči je zkušenost konkrétních rodin s naší péčí a jejich sdílení v rámci komunity.

VJ: Já v to doufám.

Čím naplňujete váš volný čas?

TM: Mám ráda procházky se psem po třeboňské krajině, poznávání nových míst a zkoušení nových věcí, čas, kdy se nic nemusí a nikam se nechvátá a také si ráda zaplavu na pískovně i v bazénu.

VJ: Trávím ho s rodinou, mám malé děti, takže i málo volného času sama pro sebe. Společně chodíme na procházky se psem do přírody. Hodně času trávíme také s mou i manželovo rodinou. Těším se, že časem budu zase více číst, malovat, praktikovat jógu a taky pít dobrou kávu se svými dobrými přáteli, to mi chybí :)

Co byste Kleofášovi přály?

TM: Přála bych Kleofáši, aby jej tvořili takoví lidé jako doposud, aby se neustále vyvíjel a nezůstal stát na místě a aby byl vždy pacientům a jejich rodinám pevným, spolehlivým, laskavým a respektujícím partnerem a průvodcem na cestě, po které kráčíme každý sám za sebe.

VJ: Aby nepoztrácel na svých kvalitách i skvělých zaměstnancích a našel tolik dárců, kolik je jen potřeba, aby mohl i nadále pokračovat v tom, co dělá.