Lidé z Kleofáše

Michala Peškeová

Po střední zdravotnické škole nastoupila na studium speciální pedagogiky v Olomouci. V průběhu studií navštěvovala jako dobrovolník Hospic na Svatém Kopečku a její zájem o péči o seniory byl patrný již tehdy. Vyhledávala organizace, které pečují o seniory, zajímala ji komunikace s nimi a také kontakt s rodinou. 

Jaké máš pracovní zkušenosti? 

Po studiích jsem začínala v Gerontologickém centru na Praze 8, pod vedením docentky Ivy Holmerové. Ta je mým velkým vzorem již od studií a toto zařízení jsem vnímala jako takovou Mekku celého oboru péče o seniory. Mně se líbí právě její komplexní smýšlení v péči o seniory, kdy se nesmí opomenout zdravotní stav, ale i sociální prostředí a hlavně práce s rodinou, která je naprosto stěžejní. Zde jsem byla součástí týmu jako sociální pracovník a koordinátor osobní asistence. Později jsem začala spolupracovat i s Českou alzheimerovskou společností a doposud se zde stále občas účastním jako poradce v mobilních poradnách či lektor na vzdělávacích programech pro neformální pečující i profesionály.

Jak ses stala součástí hospice?

Původně jsem z Jindřichova Hradce a mým přáním bylo se vrátit. Po mateřské dovolené jsem se rozhlížela, která organizace by byla nejvíce v souladu s mým přesvědčením, že nejdůležitější je právě péče v domácím prostředí. A také pohled na samotnou rodinu jako na největšího odborníka v pečování o toho svého konkrétního člena.  Tím jsem narazila na hospic, který sice nemá jako prioritu péči o člověka s demencí, ale péči a doprovázení člověka v terminálním stádiu a podporu jeho rodiny. Ale ta myšlenka je velmi podobná. U Hospicové péče sv. Kleofáše se mi líbila opět právě ona komplexnost.

Co je náplní Tvé práce v hospici?

Zaměřuji se na lidi s demencí a vlastně po domluvě s vedením vytváříme Poradnu pro pečující obecně s tím, že můžu pomoci i lidem pečujícím o blízké s demencí.

Jak hospic pomáhá rodinám, kde se objeví nemocný s demencí?

Nabízíme lidem možnost setkání, které otevíráme základními otázkami – Pečujete o někoho? Chystáte se pečovat? Nejste si jisti, zda péči zvládnete? Máte pocit, že váš blízký zapomíná? Pečujete o člověka s demencí? Vnímáme, že na těchto otázkách se mohou lidé najít. Můžeme tedy nabídnout především informace o onemocnění, o příznacích, o diagnostice. Dokážeme zkonzultovat průběh onemocnění z pohledu péče a podpory v domácím prostředí. Můžeme pomoci i rodinám, které již pečují o blízkého postiženého s demencí, zorientovat se v právních otázkách, jako je předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, omezení svéprávnosti. Pomůžeme s příspěvkem na péči, zorientovat se v dostupných sociálních službách, ale chceme i na základě zkušeností pomoci rodinám, jak komunikovat s nemocným. Nabízíme nácvik komunikace s nemocným, aby bylo v rodině méně konfliktů. Také ukážeme, jak pečovat v oblasti ošetřovatelství a manipulace s nemocným. Zaměřujeme se také na aktivizaci lidí s poruchou paměti. Ale především i na téma, jak pečovat o sebe. Jak rozprostřít péči mezi ostatní členy rodiny a sladit péči a zaměstnání. To je také velké téma.

Poradna již od léta probíhá. Je o ni zájem?

Postupně to narůstá. Ošetřili jsme klienty, kteří využívají odlehčovací službu hospice, také hospicové známé nebo klienty hospice. Nyní se chceme více otevřít veřejnosti, začínáme komunikovat s lékaři, místními sociálními službami atd.

Jak to vlastně rozpoznáme, že nám blízký onemocněl?

Většinou je to zapomínání nedávných událostí. Takové zapomínání, které bývá již nápadné, kdy to člověka a okolí začíná již trochu obtěžovat. Kdy opakovaně zapomene, že se něco domluvilo. Zapomene na oslavy narozenin. Nemocný může mít též potíže i s denními úkony, jako je zacházení s penězi, řízení vozidla a později i potíže s péčí o sebe atd. Demence je výsledkem onemocnění, to znamená, že není součást zdravého stáří a stárnutí. Takže tzv. „stařecká demence“ je chybný termín.

Jaké pocity mívají lidé, jimž blízký onemocní demencí?

Péče o lidi s demencí s sebou nese většinou velkou fyzickou i emoční zátěž pro pečující. Proto se často říká, že je to onemocnění celé rodiny.  Pečující bývají často naštvaní, že nerozumí svému blízkému. Často jsou smutní, že ztrácí svého “parťáka”, protože nemocný se často mění a není takový, jaký býval dříve. Také se setkáváme s pocitem osamělosti, mnozí pečovatelé jsou v souvislosti s péčí upoutaní stále doma a nemají s kým sdílet své každodenní trápení. Všechny pocity a prožívání nemoci se liší tím, jaké vztahy v rodině jsou, dále možnosti zázemí a společného bydlení a samozřejmě je důležité i stádium onemocnění. 

Když mluvíme o Alzheimerově chorobě, která je nejčastější příčinou demence, rozlišujeme tři stádia. Mně se líbí strategie České alzheimerovské společnosti a je to definice fází onemocnění z pohledu potřeb člověka: P– PA – IA. První pé znamená poradenství. Člověk i jeho blízcí bývají zmatení. Nevědí, co se děje, je důležitá diagnostika, rodina se potřebuje zorientovat, jaké jsou příznaky, jaké bude pacient absolvovat vyšetření, jaké bude brát léky atp. V prvním stádiu může být člověk poměrně soběstačný s dobře nastavenou podporou rodiny i sociálními službami např. pečovatelskou službou.

Další stupeň je období tzv. programových aktivit. V této druhé fázi je důležité již na nemocného člověka zajistit během dne dohled. Většinou takový člověk profituje ze skupinových aktivit. Osvědčuje se zejména služba denního stacionáře, kde personál dohlédne na pravidelný režim, který se týká pravidelného jídla, pití. Dále vyškolení pracovníci zajišťují pohybové aktivity, trénování paměti atd. Nemocný je tak přes den aktivní a v noci spí.  Tady je důležité rozprostřít péči mezi rodinu a sociální služby. Domluvit se, kdo bude pečovat, jaká služba může zastoupit, domluvit denní stacionář…

Je vlastně v našem regionu nějaký takový stacionář?

Bohužel na Jindřichohradecku a Třeboňsku denní stacionář pro seniory s demencí není. A to je jeden z největších problémů, které tady vnímáme. 

A třetí fáze onemocnění se projevuje jak?

Člověk je plně závislý na péči druhých a neměl by vůbec zůstávat o samotě. V tu chvíli je důležitá organizace, my říkáme rodinná rada, aby se všichni sešli a domluvili se, kdo bude hlavní pečující, kdo bude nakupovat, kdo bude zařizovat administrativní věci atd. Je dobré zapojit i děti, vnoučata, terénní sociální služby. Této fázi se říká IA - individuální aktivity.

Když pečuji o nemocného, je to mnohdy náročné. Co by nám mohlo pomoci?

Všemi třemi fázemi prolíná to nejdůležitější – a to je péče o sebe. Zní to jako klišé, ale naprosto nezbytné. Klademe důraz na to, aby si pečující člověk zachoval i své koníčky a zájmy. Líbí se mi věta od paní doktorky Holmerové, že pečující musí zůstat živý. A ona je to pravda.

Nabídne poradna i něco specifického?

Pravidelné provázení péčí a zhodnocení nastavené pomoci. Aby v tom pečující nebyli sami. Především proto, že toto provázení bývá na roky. Do budoucna bychom rádi zavedli tzv. svépomocné skupiny, kde se sdílí informace, řeknou si fígle, co jim funguje. Chtěli bychom pečující obohatit přednáškou. Myslím, že je důležité, aby samotné rodiny cítily, že se v péči profesionalizují. Ony jsou samozřejmě odborníky na konkrétního člověka, ale potřebují i znát nástroje a metody od profesionálů v této oblasti.

Mohla bys prozradit nějaké ty fígle?

Velmi těžká bývá situace na začátku onemocnění, kdy rodina neví, jak nemocného na vyšetření dostat. Pokud se jedná o počínající Alzheimerovu chorobu, tak si nemocný nepřipouští, že nějaké potíže má. Na rodinu je naštvaný. Zde nabízíme i v naší poradně možnost vyšetřit si paměť, naše poradna je součástí projektu Dny paměti, který organizuje Česká alzheimerovská společnost. Je to možnost vyšetření paměti v neformálním prostředí.  Chvilku se věnujeme člověku s potížemi, chvilku doprovázejícímu a výsledky jsou dobré. Dále je také vhodné se o potížích poradit s praktickým lékařem. Ten může pacienty je doporučit k odborníkovi.

A co když onemocnění již propukne?

U lidí, kteří již demenci mají, a říkají věci, které nejsou pravda nebo se nestaly, tak je za každou cenu nekonfrontovat s realitou, nepřesvědčovat o opaku a spíše odvést pozornost. Nebrat si to osobně. Někteří lidé krásně umí onu reciprocitu… žít tady a teď. Funguje dlouhodobá paměť, vzpomínky z dětství zůstávají, fotky fungují. Ale i pohlazení, podpora, vtip. Užít si světlých okamžiků. Pracovat s tím, co člověk za celý život zažil. Vnímat ho s jeho historií. Libost a nelibost se často odvíjí od toho, co člověk měl a neměl rád. Je důležité předat tyto informace ostatním pečujícím. 

Co Tě práci se seniory baví?

Baví mě práce s rodinou a několikrát zmiňovaná komplexnost. Vlastně pečovat zdravým selským rozumem a podpořit rodinu v péči doma. Vždycky si řeknu, jak bych to chtěla já… Z praxe vím, že spousta aktivizačních metod, jako vystřihování dětských motivů, nekoresponduje s důstojností. Všichni chceme dělat něco, co má smysl. I ti nejkřehčí senioři. A mě baví rozkrývat v rodinách právě ty věci, které mají smysl.