Lidé z Kleofáše
Červen 26, 2022
Po studiích na Teologické fakultě UK v Praze působil jako farář Českobratrské církve evangelické v Jindřichově Hradci. V roce 2001 přijal nabídku stát se vojenským kaplanem. Sloužil v posádkách Tábor, Bechyně, Stará Boleslav a Praha. Zúčastnil se tří zahraničních misí, v Bosně, Afghánistánu a Kosovu. V letech 2013 – 2019 pracoval jako nemocniční kaplan v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici v Praze Střešovicích. Zde byl také u vzniku paliativního týmu. V současné době působí jako nemocniční kaplan v Pelhřimově a od roku 2020 spolupracuje s hospicem. Ve svém volném čase rád pracuje na zahradě, hraje volejbal a těší ho zpěv a hra na kytaru.
V České republice známe kaplany spíše z americké kinematografie než z vlastní zkušenosti. V našem rozhovoru hovoří Honza mimo jiné o tom, jak se k takové práci dostal a s čím se setkává, když navštěvuje lidi na konci života a ty, kdo je obklopují.
Jakou službu poskytuje kaplan, když navštěvuje lidi na konci života? Co je cílem těchto setkání?
Cílem mých setkání s lidmi nejen na konci života je probouzet v nich zájem o spirituální věci. Člověk je bytost bio-psycho-sociálně-spirituální. A v naší společnosti je ta spirituální složka každého z nás dlouhodobě potlačovaná. Neumíme moc o své spiritualitě mluvit, natož ji žít. I v církevním prostředí často ulpíváme jen na vnějších, „materiálních“ věcech, jako jsou pravidla, řády, povinnosti, finance… U Komenského jsem se naučil hledat spirituální podstatu obyčejných věcí. Někomu to hledání připadá velmi složité, až nemožné. Mnozí svou touhu po spiritualitě skrývají za všeobecné rčení: „V Boha nevěřím. Ale NĚCO nad námi musí být.“ Ano spiritualitu nelze změřit, zvážit ani přesně popsat. V závěru života se občas stává, že se člověk na svou spiritualitu jakoby rozpomíná. Mým úkolem je, aby se v tom alespoň trochu zorientoval. Nejtěžší bývá zbavit se svých předsudků a falešných obrazů Boha. Já věřím v milosrdného Boha, který nás vede k vnitřní svobodě, pravdivosti a otevřenosti. A také k radosti z toho, že všichni jsme Boží děti. A on je s námi v kterékoliv životní situaci.
Jak ses na své povolání kaplana připravoval?
Vyrůstal jsem ve zbožné evangelické rodině a v závěru studia na Gymnáziu v Olomouci jsem se rozhodl ke studiu teologie. Po absolvování Komenského evangelické bohoslovecké fakulty jsem nastoupil jako farář ČCE v Jindřichově Hradci. Hodně jsem pracoval s dětmi a mládeží, pak s vojáky, no a to mě přivedlo do ÚVN. V letech 2017 -18 jsem absolvoval Kurz nemocničního kaplanství při ETF UK s praxí 120 hod. v různých nemocnicích. Vojenská nemocnice, setkání s nemocnými i těmi, kdo se o ně starají, byl ten hlavní impulz k mému rozhodnutí stát se nemocničním a hospicovým kaplanem.
Jak je při Tvé práci důležitá otevřenost a důvěra?
Je to naprosto stěžejní. Na začátku devadesátých let jsem 2x navštívil Taizé. U bratra R. Schütze jsem pochopil jeho výzvu: „Buďte aktivní a transparentní!“ To jest – dělejte takové věci, za které se nebudete stydět. Někoho toto vede k neustálé sebekontrole, aby neudělal něco špatného. Říká si, radši to dělat nebudu, abych to nepokazil. Ve spojení s vírou v milosrdného a odpouštějícího Boha mě to však vede k otevřenosti a neustálému přemýšlení jak věci dělat lépe. I když se snažím, abych nedělal, tak dělám chyby. Neskrývám je, neboť důvěřuji v Boží odpuštění a doufám, že díky mé otevřenosti všichni pochopí, že jsem je neudělal se zlým úmyslem. Nehledě k tomu, že spousta chyb se dá napravit. Jen je třeba vynalézavosti, otevřenosti a důvěry.
A jaké bylo kaplanování v Armádě ČR ve srovnání s prací v nemocnici?
V armádě i v nemocnici jsem se setkal s lidmi, kteří dělají svou práci s nasazením a obrovskou profesionalitou. Touha, stále se zlepšovat, pracovat na sobě, učit se… to obdivuji na vojácích i zdravotnících. V obou prostředích se samozřejmě setkáte také s byrokraty, lenochy a těmi kdo odvádějí práci jen na oko. Zároveň jsou to dva světy navenek uzavřené, vnitřně loajální. V armádě jsem se naučil „být civilní“, rozuměj „ne náboženský“, ve zdravotnictví se učím objevovat spirituální podstaty všech (i materiálních) věcí.
A jaké je to v hospici?
Hospic mě učí novým formám komunikace. Chci říct, že komunikovat je možné i beze slov, nasloucháním. Tím že se ptáme lidí, co by si opravdu přáli a nevnucujeme jim své představy. Empatické pozorování a vnímání toho, co je pro lidi důležité. To je myslím můj současný největší objev.
Setkáváš se u umírajících s nějakým tématem, které se opakuje?
Když bylo mé babičce asi 80 let, říkala nám: „Děti moje. Já už se tak těším do nebe.“ Dožila se 94 let. Podobné téma – konec pozemské pouti - jsem zaznamenal v různých obměnách u mnoha nejen umírajících, ale obecně u starých lidí. Někdy je velmi obtížené hledat smysl dalšího života v situaci omezeného pohybu, ztráty sluchu či zraku, samoty… Pomáhají vzpomínky na mládí, písničky, či obyčejné povídání o přírodě, či zahrádce. Někdo řekne banality. V těch rozhovorech však najednou dostávají spirituální charakter. Zvláště když takový „banální“ rozhovor je zakončen modlitbou a požehnáním.
Pozoruješ v rodinách, kam docházíš, nějaké změny? Komunikují spolu její členové lépe?
Nerad takové věci zobecňuji. Ale myslím si, že tam, kde se v rodinách přestanou bát mluvit otevřeně o smrti a závěru života, tam nastává jakési upokojení, které často přeroste ve vnitřní smíření. Takovému smíření chceme všichni v hospici napomáhat.