Lidé z Kleofáše

Koncem loňského roku přibyla do hospicového týmu milá, usměvavá a empatická zdravotní sestřička Zdeňka Jarolínová. Žije s rodinou a dvěma malými dětmi v nedalekém Chlumu u Třeboně. Po mamince má chorvatské předky a k životu přistupuje s laskavostí a pokorou. „Život je jednoduchý, složitý, zajímavý, hezký a všechno k němu patří.."

Jaká byla Tvoje cesta ke Kleofáši?

O Kleofášovi jsem se dozvěděla úplně na začátku, kdy se zakládal. Znala jsem Petru Brychtovou, její manžel byl mým spolužákem na střední zdravotní škole. Svoji první spolupráci jsem navázala jako dobrovolník. Tehdy jsem čekala dcerku a pro Kleofáše jsem pekla domácí sušenky na trhy.

Jaké jsou Tvé pracovní zkušenosti?

Po střední zdravotní škole jsem asi půl roku pracovala u pásu v Kauflandu. Řekla bych, že by si to každý měl vyzkoušet. Potom jsem nastoupila do nemocnice v Klatovech, kde jsem na neurologickém oddělení pracovala asi 8 let.

Zmiňuješ své zkušenosti z nemocnice. Jak jsi vnímala, když někdo v nemocnici zemřel?

V nemocnici se o smrti nemluví. Vyřídí se nezbytná administrativa, zabalí se věci a tím to hasne. Když přijdou pozůstalí pro věci, tak to obvykle nechce nikdo předat. Všichni se toho bojí, všichni to vnímají jako hrůzu. Až tady v hospici jsem pochopila, že smrti se člověk nemusí bát, že je součástí života, že to k tomu patří. To jsem ale poznala až v Kleofášovi. Bohužel. Teď když bych se vrátila do nemocnice, už bych věděla, co mám dělat, co mám pozůstalým říct. V nemocnici ani ve škole nás nikdo nenaučil jak správně kondolovat, že pozůstalé můžeme podpořit, že se můžeme usmát… Jenom třeba říct, že pacient netrpěl, sdílet s nimi, jak umřel. Teď už vím, že lidé to potřebují vědět, jsou potom klidnější. V nemocnici vám to nikdo neřekne. Zařadila bych edukaci v tomto tématu už na střední školu.

Jaká je Tvoje pracovní náplň?

Já nejezdím do terénu, pracuji spíše v administrativě, dělám sestřičkám zázemí. Doplňuji léky, připravuji tašky do terénu, hlídám expiraci léků. Aktuálně se zaučuji ve vykazování úkonů zdravotním pojišťovnám. Starám se o archivaci a statistiky.

Co Tě na práci nejvíc baví?

Vážím si této příležitosti naučit se a poznat něco nového. Nebráním se tomu. Do důchodu mám daleko, pravděpodobně tady tak dlouho nebudu. Ale teď tady ta příležitost je. Pak by mi bylo líto, že jsem do toho nešla.

Myslíš, že se mění povědomí o hospicové péči?

Myslím, že hodně pomalu, ale mění. Mladší lidé to vidí jinak. Důležité je to lidem vysvětlovat, aby zjistili, že umírání není taková hrůza. Také je to o konkrétní nátuře. Každý se nezvládne starat doma o umírajícího. Než jsem nastoupila do hospice, tak bych to taky nezvládla. Teď vidím každý den, že to zvládnout jde. Hospic umí opravdu podpořit.

Co bys Kleofášovi přála?

Hodně nadšených pomocníků. Když budou lidé, kteří chtějí tuto práci dělat, tak se to dozví i ostatní…

Co Tě baví kromě práce?

Nejraději se věnuji svým dvěma malým dětem. Opravdový relax je pro mě háčkování.