Nadchla mne "skladnost" hospicových sestřiček..

Chtěla bych vyjádřit velký dík Hospicu sv. Kleofáše za pomoc naší rodině v posledních čtyřech dnech života s tatínkem. Pracuji sama v terénní sociální službě, takže jsem si mohla v pozici klienta  i v takovémto okamžiku prožít na vlastní kůži důležitost způsobu, jakým je služba poskytována. S tatínkem jsme trávili ty dny v domku bratrovy rodiny. Včetně jeho rodiny a naší maminky nás po příjezdu dalších členů rodiny ze tří generací, kteří se chtěli s dědečkem a pradědečkem ještě vidět, bylo v ten poslední den doma celkem devět.

Nadchla mne "skladnost" hospicových sestřiček - jak se vznášely mezi našimi batohy a spacáky a ani je nenapadlo zavelet, že bychom měli udělat nějaký prostor pro ně a pro jejich nezbytný materiál. Prostě to braly tak, že my jsme tu domácí...

Další, co jsem si vyloženě užila, bylo obrovské zklidnění až zpomalení, které do těch dnů vnesly. Jsem zvyklá, že všechno musí frčet, a zpočátku jsem z toho pomalého tempa byla docela nervózní - až postupně mi to začalo připadat úplně v pořádku a došlo mi, že i to je záměrem hospice - uschopnit člověka k zastavení a opravdovému prožití důležitých chvil.

A třetím zážitkem bylo jejich nenásilné zvaní k účasti na přípravě tatínkova těla do rakve; samozřejmě by to sestřičky všechno zvládly samy a šikovněji, ale bez nějakého nucení nás dokázaly do péče vtáhnout tak, že každý mohl vyjádřit svůj názor a udělat, na co se cítil. Taková plná účast pak měla alespoň u mne za následek dobrý pocit z rozloučení s tátou, přes všechny omyly a tápání a dokonce nechuť a lenost, kterou jsem v průběhu posledních těžkých let s ním prožila.

Jana Vachulová