...zhostit se všeho, co přijde, doma...
Vážené a milé dámy od Svatého Kleofáše
Už je to téměř dva měsíce, kdy jsme s Vaší pomocí umožnili naší mamce, aby svou životní pouť dokončila doma. Od té doby se už opravdu mnohé přihodilo, jakoby se život chtěl postarat o to, abychom se nezavřeli ve smutku a vzpomínání. Přináší nové a nové výzvy, které je třeba řešit. Opravdu se nezastavuje a příliš to nedovoluje ani nám. Na některé věci bychom ale zapomenout nechtěli: na čas, který jste pro nás vždycky měli – ať po telefonu nebo osobně. Na množství klidných, pohotových a účinných řešení ve chvílích, kdy my jsme už žádné neviděli. Na to, že paní Irena Kalná dokázala naši většinou negativisticky naladěnou mamku vždycky rozpovídat a přivést k lepším myšlenkám. Na vlastně všechny Vaše návštěvy, které v sobě neuvěřitelně jemně a přirozeně propojovaly rovinu zdravotnickou a společenskou – vždycky jste měly čas si po odvedení práce chvíli sednout a popovídat, osvětlit právě vyřešené a nastínit další běh událostí. Dávalo nám to jistotu, že to zvládneme.
Jednu příhodu bych si dovolil popsat víc: Čtyři dny před mamčiným úmrtím jsem jel na víkend pomoci své sestře s péčí o ní. Předtím jsem ještě volal k Vám, abych měl opravdu poslední informace. Během hovoru jsem vyjádřil obavu ze zvládání situací, kterým budeme vystaveni poprvé v životě a o nichž netušíme, kdy přijdou. Paní Petra Opršalová mi proto nabídla zavedení 24 hodinové pohotovosti a hlavně svou návštěvu v neděli večer. Já neměl tušení, že to jde, a samozřejmě rád souhlasil. Během víkendu se ukázalo, že plánovaný převoz do prachatického hospice už nepůjde uskutečnit a my najednou stáli před úkolem zhostit se všeho, co přijde, doma. Díky tomu jsem na domluvenou návštěvu zapomněl a příjezd paní Petry mě řádně vykolejil. Musela to ze mě cítit. Navíc se objevilo něco, co nebylo příjemné k řešení – sám už teď nevím, co vlastně. Ale s úžasem jsem si uvědomil, že přijela přesně ve chvíli, kdy to bylo potřeba… A pak poslouchal a koukal se…
Náhody neexistují. Bylo to neuvěřitelné. A je to nevyjádřitelné. V současné době, jak jsem už napsal, život kvačí dál. Smrt rodičů nás vyléčila z romantických představ o umírání. Zakusili jsme další úroveň reality a zvládli ji. A asi si překvapivě podstatně zvětšili rozhled. Moc za všechno děkujeme.
A mě osobně vlastně mrzí, že se už nebudeme vídat. Nebo určitě ne pravidelně. Je skvělé, že jste. Jen díky Vám můžeme s klidným svědomím všichni tři říct, že jsme pro svoje rodiče udělali v závěru života maximum. Děkujeme za Vaši lidskost, empatii, ochotu, odbornost a široká srdce. To, co pro lidi děláte, se nedá ani slovy ani penězi adekvátně ohodnotit. Byť by to možná mělo (a možná i mohlo) být samozřejmé… Do další práce přejeme hodně ideálů, víry, chápajících lidí a hodně štěstí. Buďte dál světýlky – dobrými anděly. Andělů není nikdy dost. Dáváte lidem šanci najít anděly i v nich samých.
Milan, Martin a Dagmar Zíkovi