Umírání bývá často klidné a úlevné

Umírající chtějí často ještě někoho vidět a rozloučit se

Vedoucí sestra Petra Opršalová je úzce spojena s Hospicovou péči sv. Kleofáše již od jeho založení v roce 2013. Byla součástí zakládajícího týmu a vydala se na cestu doprovázení umírajících a jejich nejbližších. Bydlí v Chlumu u Třeboně, je vdaná a má dva syny.

Jak jsi se stala součástí hospice?

Já myslím, že to byla víceméně náhoda. Před lety po úmrtí v rodině jsem hovořila o situaci s lékařkou našich dětí, seznámila mě s plánem založit mobilní hospic v Třeboni. Právě manžel paní doktorky MUDr. Válek byl zakládajícím členem hospice, tak jsem za ním zašla a pak už to šlo samo… seznámil mě s  Květou Liškovou, se kterou prosadili myšlenku založení mobilního hospice do komunitního plánování, s duchovním Davidem Henzlem, se sestřičkou Evou Hadačovou a s budoucí ředitelkou mobilního hospice Petrou Brychtovou.

Kde jsi pracovala předtím?

Pracovala jsem na interní JIP v Českém Krumlově, na koronární jednotce a chvilku i na ARO v Praze.

Co to obnáší být vedoucí sestrou v hospici?

Mám na starosti vše, co se týká zdravotnického zařízení. Veškeré formality a samozřejmě přímou péči. Koordinuji tým zdravotních sester.

Jaký byl uplynulý rok? Starali jste se také o lidi s Cov-19?

Ano, měli jsme tyto pacienty v péči, ale málo. Předpokládalo se, že lidé budou hodně propouštěni z nemocnic, ale to se vlastně nestalo. V našem spádu zůstávali i lidé v terminálním stadiu nemoci s covidem spíše v nemocnicích. Samozřejmě měli strach i jejich blízcí, vždycky jsou v rodině starší lidé, měli obavu z nákazy. Několik pacientů jsme měli až po prodělané nemoci, kteří záhy zemřeli doma. Hlavní starost v tomto období byla s distančním provozem, daná omezení ovlivňovala naši práci. Především v komunikaci s rodinami, museli jsme se naučit dobře navigovat po telefonu. Tyto nové zkušenosti a postupy využíváme stále. Doba napomohla k přijetí větších kompetencí pečujícími. Dodávali jsme jim sebedůvěru a hlídali materiální zázemí. Pro mě toto období bylo především o nastavení jiného režimu.

Ty osobně se s umírajícími denně potkáváš. Jak to prožíváš?

Když umírání nese různé komplikace, je to často napjaté, samotné úmrtí bývá klidné a úlevné. Bývá to hodně náročné, přesto si myslím, že v naší péči umírá pacient obklopen svými blízkými opravdu dobře. Těžké jsou emoce… např. při urovnávání vztahů, smutek pečujících ze ztráty, který se do personálu vždycky promítne. Je to ale naprosto přirozené. Paliativní péče má svá specifika, každý pacient je jiný, rodiny jsou jiné. Přítomnost u úmrtí na mě silně působí, určitě den dva jsem toho plná.

Co Ti pomáhá? Jak relaxuješ?

Důležité je vzájemné sdílení s ostatními sestřičkami, kolegyněmi, kolegy. Vždycky pomůže, když si o pacientovi a průběhu péče a doprovázení můžete popovídat. Hlavně po tolika letech v hospici jsem se snad naučila, takové to „teď na to nebudu myslet“. Ale vyžaduje to velké cvičení. Když mám pohotovost, tak to nejde, na práci myslím neustále, hlídám telefon. Pravidelně využíváme v týmu supervizi. Doma relaxuji u knížky, hodně spím, jezdíme na kole, pracuju na zahradě. Každoročně jezdíme v zimě na lyže.

Často mají umírající poslední přání. Jaká bývají?

Ta se často týkají vztahů. Umírající chtějí často ještě někoho vidět a rozloučit se, mít vše vyřízené.

Jak přemýšlíš o své vlastní smrti?

Rozhodně bych nechtěla ležet někde na ARO na přístrojích. Ráda bych si udělala tzv. dříve vyslovené přání. Není čas to odkládat.

Nedostaví se v této práci po čase otupění nebo smutek?

Z práce u lidí ne, někdy je to náročné v týmu. Tím myslím například situaci, kdy jsme řešili personální nedostatek sestřiček.

Co Tě na práci nejvíc baví?

Baví mě právě ta specifičnost oboru, práci mám velmi rozmanitou. Umírají lidé s různými diagnózami a při práci na jednooborovém oddělení bych vůbec neměla šanci se s nimi setkat. Je to komplexní práce, o pacientovi víme všechno. Lidem se u nás v hospici můžeme věnovat.

Utkvěl Ti v paměti nějaký příběh?

Určitě Kubíček, vloni na podzim jsme doprovázeli čtyřletého chlapečka.

Měly by být umírání přítomné děti?

To má velký význam. Děti to vnímají jako přirozenou součást života. Když umírá prarodič je to úplně jiné než rodič, sourozenec…. To je velmi těžké. Když dětem není dopřáno se rozloučit, trpí tím celý život.

V čem je role hospice podle Tebe důležitá?

Důležité je si uvědomit, že jsou pacienti, kteří chtějí využít všech dostupných prostředků k záchraně života. Podle výzkumů si ale většina lidí přeje zemřít doma.  Přála bych si, aby hospice byly dostupné všude a všem. Ráda bych, aby lidé s hospicem mohli počítat a využít jeho široké služby postupně už od zjištění diagnózy.