Lidé z Kleofáše: Petra Brychtová

Začínali jsme ve třech a se třiceti zaměstnanci jsem hospic předávala

Jak vzpomínáš na začátky hospice? Co bylo první myšlenkou?

S první myšlenkou přišel doktor Libor Válek z Chlumu u Třeboně s tím, že by rád, aby tady v regionu působil domácí hospic. Už se znal s budoucí sestřičkou hospice Petrou Opršalovou a hledali někoho, kdo by jim vyřídil, jak se říká, papíry. V tu chvíli jsem do toho vstoupila já, když mě poprosili o pomoc. Myšlenka tedy přišla od něj.

Kdo stál za vznikem Hospicové péče sv. Kleofáše?

Scházeli jsme se na faře v Třeboni, a kromě jmenovaného Libora Válka a Petry Opršalové byla velkým iniciátorem i Květa Lišková, která se účastní komunitního plánování už několik let a tuhle myšlenku prosazovala. První zázemí poskytl a jedním ze zakladatelů byl také David Henzl, místní farář, nyní generální vikář Českobudějovické diecéze. V neposlední řadě sestřička Eva Hadačová ze Suchdola, která už s námi pak dále nespolupracovala, ale je zakladatelkou a šiřitelkou myšlenky v regionu.

Proč jsi si vybrala zrovna toto téma?

S panem doktorem Liborem Válkem jsem se znala už z dřívějších let. Byla jsem ráda, že s ním mohu spolupracovat a s něčím v regionu Třeboňska pomoci. Ve stejnou dobu jsem založila mateřské centrum Klubíčko v Lomnici nad Lužnicí. Vznik neziskovky pro mě nebyl žádný zapeklitý problém, úplně jednoduše jsem chtěla přispět svojí troškou do mlýna, nevědouc, co z toho vznikne. V té době mi na rakovinu zemřel stejně starý bratranec. Ve stejné době na rakovinu zemřela také babička. Do poslední chvíle byla doma, kde se o ní taťka a celá rodina starali. Kvůli událostem v rodině mi toto téma začalo dávat smysl. Dotýká se každého z nás. Uvědomila jsem si, že dostupnost profesionální pomoci je velmi důležitá. Postupně se tak u mě rodilo souznění s hospicovou myšlenkou.

Jak fungoval hospic na začátku? Kolik měl zaměstnanců?

Když jsme začali shánět pracovníky, měli jsme dvě zdravotní sestřičky, Petru Opršalovou a Jaroslavu Pecušíkovou, na dohody o provedení práce, dvě sociální pracovnice Šárku Fojtlovou a Renatu Jáchimovou. Od začátku jsme věděli, že tým by měl být multidisciplinární. Doktorka Eva Zýková s námi byla od začátku, ale nestala se hned zaměstnancem hospice, to přišlo až postupem času. Kancelář vedla Vendula Kosová z Lomnice nad Lužnicí. Již tehdy s námi spolupracovala psycholožka Tereza Maříková. A já jsem dělala ředitelku neziskové organizace. Postupně jsme objevovali, co ty naše pozice, zejména ta moje ředitelská, obsahují. První rok jsme všichni pracovali na dohody o provedení práce. Když už jsme měli vyřízené zdravotnické zařízení a registrované sociální služby, což byl přibližně roční proces, přehoupli jsme se k poskytování péče lidem. Zpočátku jsme doprovázeli jednotky rodin za rok.

Kde jste braly inspiraci?

My jsme s Petrou Opršalovou celý rok předtím, než jsme vůbec začali služby poskytovat, objížděli hospice v republice, které jsme znali, které měli dobrou pověst. Byli jsme v Čerčanech, v Prachaticích, v Duze v Hořicích, s Cestou domů jsme byli v kontaktu spíše dálkově přes jejich web a telefonické konzultace. Snažili jsme se v Čechách objet, co se dalo, a inspirovat se. Od začátku nám záleželo na tom, aby ta péče byla za prvé kvalitní. Nešlo nám o to mít do roka dvacet, třicet, čtyřicet nebo kolik pacientů, ale abychom pořád nesli kvalitu do regionu. A zároveň, a to mi přijde jako hodně důležité téma, aby ten hospic byl pochopen od ostatních poskytovatelů sociálních a zdravotních služeb, abychom nebyli vnímaní jako konkurence nebo, že někoho kritizujeme, o to nám vůbec nešlo. Šlo nám o to zavést, což se až později definovalo na celorepublikové úrovni, mobilní specializovanou paliativní péči.

Z čeho byl hospic financován?

Z darů. Prvních pět/šest let byl poměr asi 70 % dary a 30 %  dotace zejm. z obcí a Jihočeského kraje. Teď už je to obráceně. O hospic se zasloužila hlavně místní komunita a dárci i z daleka, ale většinou spíš místní. Od začátku byla velká podpora od Města Třeboň. To myslím byly asi nejvýraznější finanční zdroje - soukromí dárci a zázemí od města.

„Kleofáš má dobrou pověst.“

Kdy se z hospice stala profesionálně fungující organizace?

Šlo to ruku v ruce s vývojem na scéně pojišťoven a koncepce paliativní péče v Jihočeském kraji, potažmo v celé republice. V roce cca 2014/2015 jsme byli nuceni se rozhodnout, k jakému proudu se přidat, jestli zůstat domácím hospicem bez zázemí pojišťoven nebo se profilovat do poskytovatele mobilní specializované paliativní péče, pro což jsme se rozhodli. V tu dobu se profesionalizovaly sociální služby a hledala se cesta pro zdravotní služby v terénu. Začali jsme tehdy poskytovat terénní odlehčovací službu a osobní asistenci pro lidi, kteří nespadali jenom do skupiny nemocných v terminálním stádiu. Cítili jsme, že tato služba v regionu chybí. Dva roky jsme pracovali na zlepšování a zkvalitňování těchto služeb. Přirozeně navázalo vyjasnění plateb pojišťoven a ukotvení mobilní specializované paliativní péče v systému. Největším rozhodnutím bylo pustit se v roce 2018/2019 do velkého grantu s Ministerstvem zdravotnictví. Podmínkou bylo rozšíření úvazků lékařů a navýšení počtu zdravotních sester, což byla velká finanční výzva. Organizace v té době velmi narostla, už tehdy jsme věděli, že o moc víc už hospic neporoste. Vždycky říkám, tři jsme začínali a se třiceti zaměstnanci jsem hospic předávala.

Máš nějakou oblíbenou vzpomínku z hospice?

Těch je určitě spousta. Jako ředitelka jsem žila hodně tím, jak zajišťovat organizaci finančně, to bylo pro mě velké téma. Krásné vzpomínky mám i na všechna doprovázení, když jsem ještě jezdila pomáhat do rodin, to vůbec nechci umenšovat. Ale o tom by víc mohly vyprávět zdravotní sestry a sociální pracovnice. To jsou zážitky, které se sice dají vyprávět, ale když je člověk prožije, tak mu to život nějak mění.

Ale já měla na bedrech především zodpovědnost, abych sháněla peníze. Jednou se stalo, že administrativní chybou nepřišla jedna dotace, která měla pokrýt aktuální měsíc, co se týče mezd zaměstnanců. Do roku 2019 žil hospic finančně stále z měsíce na měsíc, což považuji za větší zázrak. Bylo to velmi náročné období. Jedna dotace nám tedy byla vyplacena o měsíc později, než jsem počítala, a já jsem věděla, že na účtu nejsou peníze na výplaty. Měli jsme už tehdy kolem sebe spoustu dárců, musela jsem to někomu říct. Tak jsem to rozeslala e-mail několika desítkám dárců a peníze se nám tehdy přes noc sešly na účtu. Na tom se krásně ukázalo, že hospic je velmi o komunitě a lidech okolo. Bylo vidět, že v tom člověk není sám, cítila jsem velkou podporu.

Jinak díky hospici jsem se dostala na spoustu milých setkání. Např. v O2 Aréně, když jsme přebírali ocenění pro hospic, tehdy s Lucií Výbornou a Markem Ebenem. Na setkání se známými lidmi se vždy potvrzovalo to, co jsem tady běžně v hospici zažívala, kdokoliv sem přišel, ať to byl pošťák nebo dealer zdravotních pomůcek, tak si s námi začal přirozeně povídat o smrti, že mu někdo umřel, že se něco stalo… To mě velmi těšilo, že lidé, aniž bychom je vybízeli, se přirozeně rozpovídali o tomto těžkém tématu. Měla jsem radost, že se náš hospic stal bezpečným místem pro tyto rozhovory.

Jak vnímáš hospic nyní, když máš odstup a sleduješ zvenčí?

Mám z hospice hroznou radost, nepochybovala jsem o tom, že to může jet dál i beze mě. Ale samozřejmě je to o lidech. Když jsem odešla, věděla jsem, že všichni budou pracovat dál, tak jak pracovali doteď a měla jsem velkou důvěru, že to bude pokračovat. Kleofáš má pořád dobrou pověst, slyším na něj vždy dobrou zpětnou vazbu, která je zaměřená na kvalitu, lidský rozměr i individuální péči. To je to, co jsme od začátku chtěli, aby každý, kdo se pro péči rozhodne, měl profesionální zázemí.

Mám radost z toho, že Kleofáš je vidět a slyšet na jednání na kraji, na městech, že vedení přemýšlí o systematických věcech nejen pro hospic, ale i pro sociální služby a jiné hospice v regionu. Irena (současná ředitelka – pozn.) mluví se správní radou o tom, co kde by mohla posunout. Systém zdravotních a sociálních služeb je stále kam posouvat, což lze, pokud budou poskytovatelé proaktivní.

Velkou radost mám z vašeho PR oddělení, teď mi zrovna přišel newsletter, vždycky si ho s chutí přečtu. To jsem si vždycky přála mít, ale dříve jsme na to neměli kapacitu. A možná, že to bylo dobře, všechno mělo svůj čas.

Také mě těší nastartování spolupráce s firmami, k čemuž bylo třeba postupně přirozeně dojít. Dříve nás podporovaly firmy, které s námi možná něco zažily nebo jim nás někdo doporučil. A teď už jsem pro ně dobrým partnerem pro spolupráci. Těch deset let není až tak dlouhá doba, ale na poli poskytování služby mobilního hospice, ale i komunitních/regionálních věcí se toho hodně změnilo.

Co bys popřála hospici do budoucna?

Aby to šlo dál tak, jak to jde teď. Ať jsou zaměstnanci a klienti jsou spokojení. Dále finanční stabilitu, i když myslím, že určitá finanční nestabilita je tvůrčí a posouvá dopředu. Je to o lidech, aby měli chuť tady pracovat, aby měli zázemí, aby se mohli zaměstnanci vzdělávat, i odpočívat. Aby služba, která je mnohdy těžká, se jim sloužila dobře. Aby měli dostatečné zázemí, aby služba v regionu mohla být poskytována v kvalitě, o kterou se snažíme od začátku.