Lidé z Kleofáše: MUDr. Libor Válek

Ráda bych Vás čtenářům představila. Jakému oboru se věnujete?

Jsem praktický lékař pro děti a dorost. Začínal jsem pracovat v Českém Krumlově. Poté, co jsem se oženil s manželkou, která je také dětská lékařka, tak jsme získali obvod v Chlumu u Třeboně. Zde jsme pracovali spolu, dokud jsme měli malé děti. Když děti odrostly, získal jsem ordinaci v Praze, kde teď již 10 let působím.

Jaké jsou dnešní děti?

Dnešní děti jsou různé, tak tomu bylo vždycky. Často velmi dobré. Samozřejmě jsou výjimky, jako ve všech věkových kategoriích. Když si vezmu dnešní dorostence, tak se mi často v ordinaci stává, že se dorostenec začne hádat se svými rodiči. A musím říct, že většinou stojím na straně toho dorostence. Děti mají spoustu problémů – vztahových, někdy zdravotních... Potřebují velké pochopení. Řadu rodičů (i adoptivních) opravdu obdivuji, přes co všechno pomohou dětem se přenést.

Hospicovou službu jste v regionu prosazoval jako první. Co Vás k tomu vedlo?

Já jsem vyrůstal v Praze, ale babičku jsem měl ve Stráži nad Nežárkou. Moje babička několikrát, když někdo ve Stráži umíral, tak se odstěhovala k němu a dochovala ho do konce. Takže to je taková tradice, která je mi ještě možná bližší než ta neziskovka. To je obrovský kolos, já jsem tedy hrozně rád, že existuje, jak se rozvijí a jaké jsou nové přístupy a jak je to odborné. Ale tohle mi přijde ještě bližší a lidštější. A druhým zdrojem mi bylo v Praze seznámení se skupinou mladších vozíčkářů, vlastně jsme jim s několika kamarády dělali dobrovolníky, asistenty. To trvá dodnes a já jsem díky nim poznal různou sociální problematiku. Když jsem se přestěhoval do jižních Čech, tak jsem uvažoval, že bych rád uskutečnil nějaký takový projekt. Nakonec mi přišlo logičtější věnovat se odborně pediatrii a spíše něco iniciovat. Nechtěl jsem sedět na dvou židlích. Tehdy jsem se dostal na komunitní plánování Města Třeboně, tam jsem si vytyčil dva cíle. Jednak tedy domácí hospic. Osobně si myslím, že ten domácí je nadřazenější tomu kamennému. I když samozřejmě ten kamenný je také důležitý. Ideální by bylo, kdyby všichni mohli umírat doma. A druhou věc, kterou jsem chtěl, byla výuka etiky na školách. Proti obojímu se tehdy vzedmul dost velký odpor.

Etika neprošla vůbec. Co se týče hospice, tak zde byl obrovský tlak od stávajících služeb. Protože to cítili jako konkurenci. Já jsem si vytipoval několik lidí, kteří by mohli být jádrem hospice. Sešli jsme se u Květy Liškové v garáži. Tam se ukázalo, že vlastně jenom Květa tomu opravdu věří (sehrála pak velkou roli při prosazování hospice v zastupitelstvu). Tak jsem skupinu rozpustil a vytipoval jsem další lidi. Petru Brychtovou, Petru Opršalovou a několik dalších. Potkali jsme se na faře u pana faráře Davida Henzla. Tam již bylo vidět nadšení a zapálení. V zastupitelstvu Třeboně potom hospicovou péči výrazně podpořila paní starostka Jenisová. Zpočátku jsem vznikající hospic finančně podpořil, aby mohli získat kontakty a zkušenosti. Petry věnovaly poznání problematiky velké úsilí, nechaly se inspirovat opravdu dobrými a zkušenými lidmi. Nakonec jsem s Petrou Opršalovou navštívil paní doktorku Evu Zýkovou, kterou jsem poznal na službách v Třeboni. Měla již velké odborné renomé, organizovala v Jindřichově Hradci kongres o bolesti. Ta byla a je v hospici zásadní postavou. Pak jsem se vzdálil a podporuji s manželkou hospic finančně.

S čím jsem velmi spokojený, to je přechod od ředitelky Petry k Ireně. Bylo to neagresivní, postupné, vstřícné. To se málokde podaří. Irena je výborný člověk: schopný, empatický. Stejně jako Petra. To si myslím, že je perfektní.

Když sledujete, jak hospic vyrostl, máte z něj radost? Co by se dalo zlepšit?

Mám. Mám radost z rozšíření do Hradce. Všechno, co se rozšiřuje a zvětšuje, je samozřejmě v riziku, že už to nebude tak jako na začátku. Tam bylo nadšení lidí a kvalitní přístup po všech stránkách pro malé množství klientů. Teď Kleofáš není jenom jedním z hospiců, ale přispívá i k celostátnímu hnutí, což jsem moc rád. Díky tomu je hospicová služba přístupná daleko více lidem, ale už je to daleko více svázáno různými předpisy, čímž ale také roste odbornost samozřejmě. Čili je to pro všechny, ale už tam nemůže být vždycky tak velká empatie a nadšení, aby všichni byli tak zapálení. To je logické. Je to neustálý boj, aby při tom plošném zajištění, bylo to prvotní nadšení.

Jak vnímáte smrt?

Přestože se odmalička pohybuji v katolické církvi, kde se o smrti hodně mluví, přestože jsem zažil smrt mnoha lidí i dětí, tak je to pro mě pořád obrovská záhada.

Často si v hospici říkáme, že naše služba nemusí být pro každého tou nejlepší volbou. Chtěl byste zemřít doma?

Já si myslím, že spíše ano. Samozřejmě bude záležet na okolnostech. Pomoc hospice musí respektovat chod každé jednotlivé rodiny. Myslím, že je správný postřeh, že to nemůže být nějak nucené a pro každého. Musí to být nabídka. Zároveň to musí být taková nabídka, aby si lidé dovedli představit, o co se jedná. Ač nám, kteří se kolem toho pohybujeme, se zdá, že o možnosti hospicové péče ví každý, je hodně lidí, kteří o ní nikdy neslyšeli a další mají velmi zkreslené představy. A to i lékaři. Osvěta je stále hodně důležitá.

Co byste Kleofášovi popřál?

Myslím, že funguje velmi dobře, rozšiřuje služby a zároveň si zachovává kvalitu. Moc bych si přál, aby toto pokračovalo. Aby se z Kleofáše nestal kolos, který funguje mechanicky. Vidím určitý problém, ale to už se částečně také vyřešilo: hospic potřebuje nízkoprahovost. Dostat se do péče Kleofáše není sice administrativně složité, ale jsou i takové případy, kdy se to pro rychlost změn zdravotního stavu nepodaří. 

Co Vás v poslední době potěšilo?

Vždycky mě potěší stýkat se s lidmi, kteří mají vztah, radost, iniciativu a pochopení pro druhé.