Lidé z Kleofáše

Na úvod bych se Tě ráda zeptala, co jsi studovala?

Úplným prvopočátkem bylo Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích a odtud jsem pokračovala na Teologickou fakultu, taktéž v Českých Budějovicích, obor sociální a charitativní práce. Pak mě to zaválo na navazující magisterské studium do Brna na Fakultu sociálních studií, opět obor sociální práce.

A jaké máš pracovní zkušenosti?

Už při navazujícím studiu jsem pracovala na dohodu jako osobní asistent v Asociaci pomáhající lidem s autismem (APLA), kde jsem dělala osobního asistenta dětem s autismem. Pak ještě jako osobní asistent v organizaci, která pracovala s vozíčkáři (ParaCENTRUM Fénix).

Když jsem dokončila školu, tak jsem nastoupila jako sociální pracovnice do Kontaktního centra pro osoby s drogovou závislostí ve Znojmě (Sdružení Podané ruce). Ve Znojmě jsem následně ještě pracovala pro Ligu vozíčkářů jako konzultant evropského projektu na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Před mateřskou dovolenou jsem zakotvila v Domově pro seniory Chýnov jako vedoucí sociálního úseku.

Takže máš hodně blízko sociální práci. Kde myslíš, že to pramení u tebe?

Když jsem se nad tím dřív zamýšlela, dospěla jsem k tomu, že to je možná dané tím, že jsem jedináček, takže jsem měla vždycky potřebu se obklopovat lidmi, protože to jedináčkovství je takové osamělé. Tak jsem měla vždycky spoustu kamarádů, měla jsem ráda lidi (zatím pořád mám) a chtěla jsem s lidmi pracovat.

A teď se obklopuješ velkou rodinou.. Je to tak?

Je to pravda, jsme trošku větší rodina.

Vlastně si se vrátila po čtyřech dětech do práce, nastoupila jsi k nám v lednu. Jaké to pro Tebe bylo v tom lednu, nebo je ještě teď?

Řekla bych velmi osvěžující a fajn, i když jsem si to s dětma doma užila, bavilo mě to. Netrpěla jsem tím, že bych potřebovala předčasně utéct do práce, ale ten poslední rok už jsem přece jenom začala cítit, že bych se ráda vrátila ke svojí profesi a že už se těším mezi dospělé lidi.

A proč sis vybrala hospicovou péči?

Protože tíhnu k cílové skupině hospice, práce s vážně nemocnými lidmi (a seniory) mi dává smysl. A taky z praktických důvodů - je to práce v místě bydliště.

Co se Ti na tom hospicovém týmu líbí?

Mně se líbí ta multidisciplinarita, úzká provázanost zdravotního a sociálního… líbí se mi, když tyhle dvě složky fungují společně. Nejde to oddělovat, obzvlášť v hospici.

Na podzim odejde z hospice naše dlouholetá sociální pracovnice a Ty budeš takový ten hlavní styčný důstojník, vlastně první kontakt pro lidi zvenku. V čem tato role spočívá, co vlastně děláš?  

Hodně důležitý je první kontakt, kdy předáváš informace rodinám a pacientům o tom, jak služba funguje, o tom, co jim můžeme nabídnout a dochází k prvotnímu uklidnění klienta/pacienta. Vědomí, že lidé nejsou na těžkou situaci sami a existuje řešení – to v danou chvíli velmi pomůže. V tomto je role sociálního pracovníka v hospici hodně zodpovědná a důležitá. Sociální pracovník také musí komunikovat se všemi profesemi v hospici a myslím si, že je i jeho úkolem podněcovat, aby tady všichni táhli za jeden provaz (což je nezbytně nutné).

Máš přehled, nebo tušíš, jaký bývá ten první kontakt, je to osobní schůzka, telefon, vlastně kudy lidi k nám do hospice přicházejí?

V drtivé většině se ozývají přes telefon a kontakt dostanou buď v nemocnicích, ať už od konkrétních lékařů nebo z paliativního týmu. Někdy třeba i od svého praktického lékaře. Případně některé rodiny přicházejí na doporučení někoho z okolí - mají ve své blízkosti rodinu, ke které jsme dojížděli.

Bývají schůzky první v hospici, nebo přímo už v domácnostech?

V tomhle jsme schopní se přizpůsobit a záleží na potřebách a možnostech rodiny. Někdo může preferovat schůzku v hospici, někdo zase nemá možnost od nemocného odjet, tak využije naši nabídku, že můžeme dojet do domácnosti, takže to se liší. Ale možné jsou obě varianty.

Už si vlastně za ten čtvrt rok něco prošla. Co lidé na konci života řeší?

Já jsem se setkala zatím především s tím, že řešili obavy z fyzické bolesti, což se dá docela efektivně rozptýlit tím, že jim já jako sociální pracovnice můžu sdělit informace o způsobech, jakými se bolest dá řešit, následně na to navážou zdravotníci, kteří jim to řeknou víc do hloubky. Samozřejmě řeší to, že mají obavy ze smrti, z umírání a pak také mají obavy z toho, aby po jejich smrti tady všechno fungovalo tak jako dosud. Potřebují si vyřešit praktické věci a dát všechno do pořádku.

Asi záleží na zaměření každého člověka…

Někdo je zaměřený spíš citově/duchovně, tak řeší věci tímhle směrem a někdo, kdo je celý život pragmatik, tak určitě řeší i praktické věci.

A jak prožíváš vlastně to setkání se smrtí? Bereš to jako přirozenou součást?

Beru to jako přirozenou součást života a myslím si, že je to neskutečně skvělé, že existuje hospicová služba, která pacientům umožní zemřít doma, za přítomnosti nejbližších, v přirozeném prostředí. Na mě přítomnost u úmrtí pacienta zapůsobila hrozně hezky a byla jsem ráda za tu rodinu, že to takhle mohlo proběhnout. A jinak při setkání s umírajícími mě hlavně zaplavuje takový silný pocit empatie - jsem za ně ráda, že to takhle mohou mít, že mohou být doma, protože i já sama bych asi chtěla být doma. Nedělá mi dobře nemocniční prostředí, takže s nimi hodně soucítím a jsem za ně moc ráda, že to takhle jde.

Se svými dětmi mluvíte o smrti?

Je to u nás doma přirozené téma. Vlastně tím, že na podzim jim zemřel pradědeček, můj děda, tak se se smrtí již setkaly - byť teda ne přímo, že by byly u úmrtí. Snažíme se s nimi o smrti mluvit tak, aby tomu porozuměly.

Hospicová knihovna je docela vybavená i dětskými knížkami. Sáhneš tam někdy?

Přiznám se, že po těch dětských jsem ještě nesáhla. Dětských témat jsem za těch hodně let na mateřské měla už dost, tak jsem se spíš zaměřila na knížky pro dospělé.

Co bys Kleofášovi přála?

Přála bych, aby se i nadále rozvíjela paliativní péče a aby pořád narůstalo povědomí ve společnosti o tom, že tato možnost existuje. Aby se společnost trochu vracela tam, kde to bylo dřív - že je to vlastně úplně normální umírat doma. Aby smrt nebyla tabu ve společnosti.

Takže povědomí.

A ještě aby se pořád dařilo navazovat a prohlubovat spolupráci s nemocnicemi, aby nás braly jako rovnocenné partnery.

Máš toho poměrně hodně, jak odpočíváš?

Když je možnost, tak se ráda vyspím. Taky mi dělá hodně dobře pobyt venku, procházky, ať už sama nebo s dětma. Ráda si čtu, ale po jedné stránce bohužel většinou usnu, takže to teď moc ne.